Začalo to v 19. století

Za všechno může dvojice mužů, která továrnu na úpatí Šumavy postavila. Prvním je ten, který do Sušice tajemství výroby sirek přinesl. Jmenoval se Vojtěch Scheinost a sirkařskému umění se vyučil ve Vídni. Byl to prý chytrý truhlář, který si namluvil Marii Urbancovou – dívku, která u stejné firmy pomáhala „vařit“ hmotu na hlavičky sirek. Ti dva odešli do Sušice, kde se vzali, a brzy požádali i o povolení vyrábět sirky. Na podzim roku 1839 je dostali a zápalky vyráběli ručně v malém domku na náměstí.

Scheinost byl sice dobrým řemeslníkem, leč špatným obchodníkem. Velká zakázka, za kterou nedostal zaplaceno, ho už v roce 1840 přivedla do úzkých, takže byl nucen výrobu prodat. Pro další vývoj bylo určující, že do sirkárny vstoupil místní židovský obchodník Bernard Fürth, který v té době obchodoval po celé Evropě s peřím. V krátké době výrobu značně rozšířil a Scheinostovi nechal místo vedoucího. V tomto spojení sirkárna na parních strojích vyráběla až do roku 1903, kdy se šest výrobců v Rakousku–Uhersku spojilo a založilo akciovou společnost Solo se sídlem ve Vídni. Základními dvěma továrnami společnosti byly právě sušická Dolní sirkárna BF Bernard Fürth, jejíž budovy dodnes stojí, a horní sirkárna VS – Vojtěch Scheinost. Ten se totiž po neshodách s rodinou Fürthů osamostatnil a založil si vlastní podnik.

Mimochodem, kvůli nemocím z povolání zavedli Fürthovi u sušické sirkárny snad první „závodní“ lázně u nás a také první mateřskou školu. Ženy si totiž předtím brávaly malé děti s sebou do práce – dítka si hrála pod pracovním stolem a v případě požáru, který tam býval častým hostem, nestačily děti zachránit. Navíc děti pochopitelně zdržovaly maminky od práce. Všechny tyto problémy odstranilo otevření školky – zvýšila se bezpečnost, více se vyrobilo a matky mohly pracovat s vědomím, že o jejich potomky je dobře postaráno.

Po vzniku Československa se do čela společnosti dostali vnuci zakladatele Ernst a Bernard Fürthové, kteří spojili síly s další společností Helios, a jelikož značka Solo byla známější, celá skupina dostala její jméno.

„Solo expandovalo od roku 1922, kdy došlo k té fúzi, až do toho roku 1936 a postupně skupovalo významné slovenské, polské, maďarské i jugoslávské sirkárny, takže bylo významným hráčem na středoevropském trhu, i když tím nejvýznamnějším vždy byli a jsou tehdejší STAB, švédská firma, jež se v současné době jmenuje Swedish Match,“ říká Stanislav Bojanovský, který přišel do Sola v roce 1971 jako konstruktér a v roce 1974 se stal šéfem Sirkárny.

Na automatických linkách se v těch dobách vyráběly čtyři druhy zápalek. Standardní, kterých bývá v krabičkách kolem čtyřiceti, domácnostní ve větší krabičce, která obsahuje až 250 kusů, krbové – dlouhé až dvacet centimetrů – a reklamní, které se trhají přímo z papírové krabičky. Papírové jsou všechny krabičky od roku 1984. Do té doby se v Sušici vyráběly krabičky i ze dřeva.

Naše zápalky měly před válkou vynikající pověst a vyvážely se do padesáti zemí světa. Traduje se, že když v jedné africké zemi obdrželi vagon sušických zápalek, vrátili je jen proto, že na tradiční nálepce byla drobná tisková chyba a tamní odběratelé se domnívali, že jde o padělky. Přišla ale okupace a židovská rodina Fürthů musela emigrovat. Její příslušníci dodnes žijí v USA, pečují o odkaz předků, a dokonce podporují sušické studenty.

Po válce Solo odešlo ze Spolku pro chemickou a hutní výrobu, kam vstoupilo v roce 1936, a přešlo pod dřevařský průmysl. A tady začíná další éra Sola. Postavila se kotelna, elektrárna a kombinát se zaměřil na výrobu desek pro stavebnictví a další produkty. „Sololit je náš výrobek, je to nositel našeho jména. Jsou to dřevovláknité desky vyráběné mokrou cestou,“ říká Bojanovský. „A na bázi těchto sololitových desek pak tady byl další závod na povrchové úpravy, takže Sololak – lakované desky, Solodur byly laminované desky, voštinové desky, to byl patent na výrobu nábytku. Byla tady vlastní strojírna, kde jsme si zajišťovali velké opravy a vyráběli jsme si stroje sami. Solo bylo v době po roce 1948 velkou firmou. Zaměstnávalo i s Lipníkem a s pilami v okolí Sušice přes 2000 zaměstnanců,“ dodává Bojanovský.

Stroje jsou v Indii

Po roce 1989 do Sola vstoupily různé finanční fondy, které se snažily s větší či menší chutí výrobu zachovat. V roce 1996 se podnik rozdělil na několik akciových společností a většina zkrachovala. Přežily Sirkárna a Solodor, který se specializoval na výrobu interiérových dveří a dodnes vzkvétá. Sirkárna ještě v roce 2006 vyrobila 400 milionů krabiček zápalek, které se z více než tří čtvrtin exportovaly, ale dva roky nato byla nucena výrobu po 170 letech zastavit. Důvody? Zvyšující se cena práce, surovin a také klesající spotřeba sirek.

Stanislav Bojanovský k tomu říká: „Vzhledem k poklesu prodeje, který je zákonitý, protože zápalky nejsou už předmětem každodenní potřeby, se rozhodlo, že bude výhodnější firmu zastavit, dokud je ještě finančně schopná, a stroje přemístit. Zajistit si dodávku zápalek a pokračovat v obchodu s nimi. Ten obchod běží dobře. V současné době je obchodní oddělení přemístěno ze Sušice do Brna, kde funguje.“

Solo je tedy už jen obchodní značkou. Krabičky zápalek s motivem dýmky, růží, nůžek nebo klíče, který je nejstarší ochrannou známkou z roku 1895, se už nevyrábějí v Sušici, ale ve Švédsku, Polsku, Maďarsku či v Indii. A právě v daleké Indii skončily stroje, jež do roku 2008 chrlily v Sušici miliony malých krabiček s litografiemi, které sbírají filumenisté z celého světa.

Už od roku 1870 se prý celosvětově vyrábělo sirek víc, než se spotřebovalo, a dnešní moderní domácnost je už skoro nepotřebuje. Kuřáci používají zapalovače, plynové vařiče se zapalují samy, a tak se spotřeba sirek výrazně snížila. Dnes člověk spotřebuje z původních šesti sotva jednu denně. Zápalky prostě míří do historie. Město Sušice může na svou slávu výrobce zápalek také už jen vzpomínat. Bez sirek by si v minulém století ve světě asi neškrtlo a my koneckonců také ne.