Až do přednášky jejich jména pravděpodobně nikomu nic neříkala, ale věříme, že po téměř dvouhodinovém vyprávění na obě lidické děti nikdo z přítomných nezapomene.

Paní Šupíkové bylo v době lidické tragédie 10 let, jejímu kolegovi ani tři týdny.

„V Lidicích jsem s rodiči, bratrem a babičkou prožívala krásné dětství," začala své vzpomínání. „Štastné dětství skončilo už 9. června. Měli jsme první dům, když se šlo z Buštěhradu do Lidic, takže si ho nacisti vyhlídli jako svou komandaturu."

Členové rodiny Doležalových, jak se její rodina jmenovala, byli z Lidic první, kteří museli 9. června 1942 hodinu před půlnocí opustit dům, odkud je ozbrojení vojáci odvedli k Horákovu statku. Paní Marii spolu s matkami a dalšími dětmi převezli do tělocvičny gymnázia v Kladně, kde po třech dnech byly maminky od dětí odtrženy. Děti směřovaly do sběrného tábora v polském městě Lodž. Tam měla Marie to štěstí, že byla spolu s dalšími šesti dětmi vybrána k adopci do německých rodin. Dalších 82 lidických dětí takové štěstí nemělo. Byly otráveny vyfukovými zplodinami cestou do vyhlazovacího tábora.

Marie Šupíková velmi podrobně popsala okamžiky začínající rozdělením rodiny a vyhnáním z jejich domku až do okamžiků setkání s maminkou. Ta se sice konce války dočkala, ale se silně podlomeným zdravím. Dcera se s maminkou setkala v pražské krčské nemocnici v srpnu roku 1946, ale v té době měla tuberkulózu v pokročilém stadiu a po necelých čtyřech měsících zemřela.

Pavel Horešovský je z přeživšich lidických dětí nejmladší. Jak sám přiznává, všechny události zná pouze zprostředkovaně z vyprávění. Válku prožil v kojeneckém ústavu v Praze, kde si jej po osvobození vyzvedl děda se strýcem a nakonec se malý Pavlík šťastně dostal ke své mamince.

Téměř dvě hodiny poutavého a dojímavého vyprávění velmi vitální pamětnice i jejího kolegy zaujalo všechny přítomné. Asi nikdo si do té doby nedokázal představit, jaké zážitky musely zvládat malé děti v cizím, velmi často v silně nepřátelském prostředí bez pomoci nejbližších.

Milan Demela