Dvě sedmy

Dostáváme se ke hře, která se jako nejvyšší, a tudíž i nejdražší varianta hraje pouze v licitovaném mariáši, a tou jsou dvě sedmy, kde se aktér zavazuje uhrát poslední štych trumfovou sedmou a především předposlední sedmou jiné barvy, kterou musí dopředu ohlásit. Tím se radikálně mění situace proti obyčejné sedmě, kdy aktér může trumfovou sedmou poslední štych zabíjet a nebýt na výnosu, zde se po osmém štychu na výnos prostě dostat musí. Ačkoli kromě varianty, kdy je k tomu ještě další závazek uhrát stovku, se zde desítky nepočítají, tak desítka je normálně pod esem a ani eso, ani desítka se do talonu odhazovat nesmí. V případě esa to většinou zásadní problém není, dokonce cizí eso může nahradit chybějící trumf. V případě desítky, většinou se na aktéra smějící v taloně, se často jedná o velký průšvih. Navíc do prvního štychu opět nese forhont a v této variantě mariášové hry hraje často mimořádný význam, jestli aktér výnos má nebo nikoli.

Takže kdy se do tak silného závazku můžeme pustit? Samozřejmě musí být v ruce obě barvy dostatečně dlouhé, ovšem jak správně ve své knize Hráči napsal Karel Poláček, „dvě sedmy jsou hra iracionelní, tak říkajíc mystická“, takže i když má aktér po dobrání talonu v ruce v obou barvách po šesti, ani to nemusí stačit, pokud mu chybí v daných barvách nejvyšší karty a nemá–li výnos. Na výnosu nebo aspoň s jedním esem už se však jedná o variantu, která je každopádně vyhraná, takže aktér ohlásí závazek slovy třeba „kule trumf a zelená jí pomůže“. Na soutěžích se to poslední dobou zkrátilo na prosté „kule, zelený“, což se mi osobně vůbec nelíbí, ale řečeno s Járou Cimrmanem můžeme proti tomu protestovat, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Je to už příliš zakořeněné.

Většinou ovšem aktér všech dvanáct karet v potřebných dvou barvách nemá. Pak podobně jako u prostinké sedmy platí, že čím je barva kratší, tím musí být silnější, takže v situaci šesti trumfů a pěti tlačících se pátá tlačící odhodí do talonu a v případě výnosu stačí mít v ruce ne úplně nejnižší karty a závazek nelze prohrát. Častá varianta „pět na pět“ se pak musí zvláště v případě, že aktér nemá výnos, posuzovat velmi opatrně. Pokud barvy nejsou obě nejsilnější možné, lze tuto konstelaci snadno prohrát. Zajímavé bývá rozhodnutí hrát s jednou barvou obsazenou pouze čtyřmi kartami. Zatímco na čtyři trumfy existuje rozloha vyhraná i v případě, že protihráč má všechny čtyři zbylé trumfy pohromadě, a pokud má aktér v ruce eso třetí barvy, nemusí jít o beznadějnou situaci, pak pokud ohlásí dvě sedmy na čtyři tlačící, pak jsou–li zbylé pohromadě, ukazují se okamžitě karty. Pamatují na to i pravidla při počítání ceny. Základní cena dvou sedem je 8 Kč, pokud je trumfem červená 16 korun, flek samozřejmě cenu zdvojnásobuje, ovšem v případě ukázaných čtyř tlačících po dlouhých diskuzích se rozhodlo, že se bude platit kompromisní sazba 12, resp. 24 korun. I tak se to dost prodraží. Hamletovská otázka „jít či nejít?“ opět záleží na povaze hráče, většinou se nelicituje tak vysoko, aby nebyl k dispozici betl běžec, a autor přiznává, že pokud se stane, že kromě možnosti hrát „dvojky“ na čtyři tlačící nebo loženého durcha, dává přednost durchu – cenový rozdíl je nepatrný a riziko nulové.