Jde především o to, kdy lze stovku hlásit. Pokud je stovka hlášená pouze na dvacku, potom smí aktér pustit jedinou desítku, a tudíž zbytek by měl být naprosto pevný, už jen chybějící trumfová ostrá je veké riziko, může se na ni namazat. I když osobně jsem zažil uhrané stovky na neuvěřitelné karty, tak o tom bude řeč v dílech týkajících se specifik soutěžního mariáše, při běžné hře se stovka hlášená na dvacku většinou vyhraje, hráč ví, co dělá.

Takže v drtivé většině případů hráč hlásící stovku čtyřicítku v ruce má. Může tedy pustit tři desítky a zde je třeba dobře počítat především s tím, že opět chybějící trumfové eso často znamená ztrátu dvou desítek, neboť se na něj namaže. Je také důležité sledovat licitaci, je velký rozdíl mezi situací, kdy licitace skončí na sedmě nebo se jde výše. Pokud se hraje stovka po dotazu na červenou sedmu, pak speciálně bez výnosu je jasné, že v prvním štychu půjdou červené, ať už nese z protihráčů kdokoli. Takže aktér má hned o trumf méně. Pokud je stovka hlášená na šest a více trumfů, většinou to není problém, ale pokud je jich pět, pak při dalších slabinách v ostatních barvách může být zaděláno na problém a na čtyři trumfy hlásit stovku je rozumné, zvláště bez výnosu, pokud zbytek je dostatečně silný. V soutěžním mariáši se občas hraje stovka i na tři trumfy a výjimečně dokonce na dva, ale zde už to chce dostatek zkušeností.

Nebezpečná situace pak pro aktéra nastává, když stovku hlásí po odpovědi na dotaz „Máš sto?“ „Mám.“ Především je nutné počítat s tím, že licitaci sleduje i spoluhráč toho, kdo stovku licituje, většinou ze svých karet odhadne, jakou stovku měl na mysli a do značné míry jsou tak pro něj odkryté karty, takže si dá flek i na kartu, na kterou by při nulové licitaci mlčel, typická situace je, že má v ruce tři trumfy s desítkou, což na flek obvykle (ne vždy) nestačí, pokud k tomu nemá dostatečnou výpomoc v dalších barvách, ale v této situaci ví, jak se má zařídit.

A navíc si je nutné uvědomit, že hráč licitující stovku musí v ruce mít mariáš, takže v případě neúspěchu je třeba počítat s finanční penalizací za hlášku proti, což v případě fleku se už dost prodraží. Pokud ztráta čtyř desítek, například po špatném dokupu v talonu reálně hrozí, je zde opět varianta betl běžec s tím, že je i v případě volby této varianty počítat s možným flekem. Ale na druhé straně zatímco licitovaná stovka je pro spoluhráče v případě ohlášené jiné stovky signál dát flek i na slabší kartu, při hlášeném betlu spíše od fleku odrazuje.

Opačná situace nastává, pokud trumfy aktéra jsou neprůstřelné a takzvaně čtyři desítky z ruky pouští díky velmi slabým ostatním barvám, zvláště když je nucen hlásit stovku po licitované červené sedmě a stovka již licitována nebyla. Pak se flek na stovku neočekává a v případě ztráty čtyř desítek činí úhrada pouhých 80 hal., při dvacce proti 2,40 Kč, takže betla je dobré v tomto případě hlásit jen tehdy, pokud má alespoň nějakou naději na úspěch, jinak hrozí flek, spoluhráč hráče licitujícího červenou sedmu o ní ví a proti licitované stovce jsou signály na fleky proti stovce či betlu přesně obrácené. Takže je rozumné z finančního hlediska hlásit stovku, i když aktér ví, že je prohraná. A navíc někdy se dějí neuvěřitelné zázraky dané rozlohou karet.

Ještě je třeba si říci, kdy hlásit se sedmou i stovku. Při šesti a více trumfech nebývá problém, ovšem obezřetný je třeba být při pěti trumfech, především bez výnosu. Zde je nutné si uvědomit, že hlášená sedma musí zůstat jako poslední trumf a bývají situace, kdy tento fakt zbytečně prohraje stovku, jelikož aktér místo sedmou musí bít třeba i esem. Finančně je sedma naprosto nezajímavá, a proto osobně doporučuji, pokud to aktér nemá „spočítané“ sedmu v tomto případě nehlásit, a když to vyjde, uhrát ji jako tichou. Rozdíl 20 hal. za tichou a hlášenou sedmu skutečně za riziko prohry stovky nestojí.