Škodováci se v pondělí 27. listopadu 1989 připojili ke generální stávce. To byl jeden z nejdůležitějších okamžiků sametové revoluce v Plzni.

Generální stávku už 22. listopadu 1989 vyhlásilo Občanské fórum a studenti. V prohlášení výslovně uvádějí, že je to politická protestní stávka.

STALINISTICKÉ MYŠLENÍ VZBUZUJE HRŮZU

Zda se ke stávce připojí i škodováci, nebylo do poslední chvíle jisté, i když šestičlenný stávkový výbor v závodě vznikl už 21. listopadu a řada škodováků vystupovala velmi aktivně. Autor výstavy Sametová revoluce v Plzni, která je k vidění v mázhausu plzeňské radnice, Ondřej Maglić z Archivu města Plzně například uvádí, že škodovák Bohumil Röh-rich sepsal po výhružném prohlášení plzeňských Lidových milic petici a sesbíral na ni mezi škodováky 350 podpisů. „Vaše zloba, vaše stalinistické myšlení v každém ze slušných lidí vzbuzuje hrůzu a odpor,“ bylo v ní mimo jiné uvedeno.

Ve středu 22. listopadu chtěli se škodováky promluvit pražští studenti. Vedení závodů však bylo instruováno okresním a krajským vedením KSČ a studenty do závodu nepustilo. O den později však se škodováky promluvili představitelé právě založeného plzeňského Občanského fóra a s nimi přijel i tehdy velmi oblíbený herec Josef Kemr a herec Alexej Pyško.

V den konání generální stávky, v pondělí 27. listopadu 1989, byla situace ve Škodovce stále nejistá. Autoři výstavy Listopad 1989 v Plzni aneb Na podzim padá listí a komunisti, kterou připravilo Západočeské muzeum v Plzni, uvádějí, že už okolo páté hodiny ráno stáli studenti u bran Škodovky a rozdávali letáky. Za branami Škodovky však zaměstnanci dostávali mimořádné číslo časopisu Škodovák, v němž byli vyzýváni, aby se ke stávce připojili jen symbolicky.

DAVY STÁVKUJÍCÍCH CHTĚLY DO MĚSTA

S odstupem času historici hodnotí, že se ve Škodovce vlastně hrálo docela fair play. Vedení se sice snažilo udělat vše proto, aby zamezilo hromadným protestům, ale aktivisty neomezovalo.

„Nejdřív se nás sešlo u plakáty polepené multikáry kolem stovky,“ popsal v publikaci, která byla vydána ke zmiňované muzejní výstavě, Josef Bernard. Dodal, že pak ale začali lidé přicházet.

Náměstíčko pod Leninovou sochou uvnitř závodu se zaplnilo během několika minut, davy se táhly až k mostu přes železniční trať. „Podle mě se tam sešlo 15 tisíc lidí. Čím dál častěji se ozývalo: Do města!, Do města!“ vzpomínal Josef Bernard. Vyběhl tedy na generální ředitelství Škodovky Františkem Korbelem s tím, že situace je neudržitelná. Korbel dal souhlas k otevření první brány.

ŠKODOVKA JDE S NÁMI

Kolem 13. hodiny se proud škodováků vyvalil ven. „Bydleli jsme tehdy v plzeňské Tylově ulici. Byla jsem s dcerou na mateřské dovolené a měla jsem ohromnou radost, když pod našimi okny šli škodováci. Mávali jsme jim československými papírovými vlaječkami. Průvod byl hodně dlouhý, až nás bolely ruce,“ vzpomíná Plzeňanka Hana Andreovská. Mezitím se zpráva o tom, že se škodováci připojili ke stávce a jdou na náměstí Republiky, šířila Plzní, lidé se srazili na chodnících, aby mohli projít.

„Už jsme tady! Už jsme tady!“ skandovali škodováci a lidé na chodnících jim odpovídali: „Škodovka je tady, Škodovka jde s námi!“