Jednou z nich je i malíř, sochař a restaurátor Jaroslav Šindelář – zakladatel Soukromé umělecké školy Zámeček a restaurátor mnoha staveb v celém kraji, včetně chráněných fresek Mikoláše Alše na plzeňských domech.

Autorem snímků je známý fotograf celebrit Herbert Slavík. Jak se vám s ním spolupracovalo?
Bezvadně. Pan Slavík je kumštýř a zkušený člověk. Každý s ním pochopí, že fotografie a obzvláště portrét má svoje technologie. Model nechá trošku vybočit z té jeho běžné denní pózy, u mě to trvalo přes dvě hodiny. Po takové době začnete být svůj se vším všudy.

Kde jste fotili?
U mě ve škole na Zámečku.

Byla to vaše volba?
Mohl jsem si vybrat. Zámeček je jen jedna z mých činností. Moje činnost je spíš město, takže jsem uvažoval o nějakém místě na náměstí, restauroval a realizoval jsem tam spoustu věcí. Pak vyhrál Zámeček, myslím, že to je prostředí, které lépe vypovídá o nějakém životním stylu než to náměstí.

Pokud byste se fotil na náměstí, kde přesně by to bylo?
Určitě někde u Andělíčka. Tohle místo má velkou mystickou sílu.

O nějaké budově, kterou jste restauroval, jste tedy neuvažoval?
To bych se mohl roztrhnout. Tady na náměstí jsem jich dělal asi pět, včetně Alšových sgrafit, radnice, lékárny, Domu U Červeného srdce a tak dále.

Jaké to je procházet kolem budov, které vám prošly rukama?
Zdálo by se, že je to takové radostné ohlédnutí. Ale hlídám, jestli to nepraská, jestli to nepadá, jestli to někdo nezničil graffiti. Mám z té práce ale radost, protože jedním hlavním kmenem mého stromu je téma domov. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak je tahle věc pro člověka a pro společnost důležitá. Kdo nemá domov, je bezdomovec, a podle toho se také chová.

Jak byste domov definoval?
Život si představuji jako byt. Máme dětský pokoj, pak kuchyni, kde se ten život vaří, to je puberta a školy, kde se připravujeme na život. A pak je obývák, to je to srdce domova, kde žijeme s lidmi. Domov samozřejmě není jen barák, skříň a bazén. Mě zajímá, aby byl domov dobrý a to je vždy o dobrých vztazích.

Naše společnost má jeden zvláštní rys, všichni se ptají jak. Jak to provést, jak žít, jak jet na lyže, ale já bych doporučil, ne že bych byl tak chytrý, ale došel jsem k tomu, ať se hlavně ptáme proč.

Přál byste si zrestaurovat nějaký doposud opomíjený objekt?
Hrozně bych to přál všem památkám. Kdybych měl jmenovat jen jednu, tak bych to přál Chotěšovskému klášteru. To je stavba evropská. Pořád se bijeme v prsa, jak chceme do Evropy, a neumíme se ani postarat o ty, jak bych řekl, evropské symptomy, které tady už dávno stojí. Pořád hledáme nějaké nové evropské rysy. Přitom my jsme v té Evropě byli a máme tady evropskou architekturu, školství, komunikaci, vzdělanost a vědu.

Co považujete ze své dosud největší dílo?
Myslím si, že my lidé jsme na světě hlavně kvůli jiným lidem. Samozřejmě máme období, kdy musíme něco nabrat, abychom měli co rozdávat. Rozdávat z ničeho je jako nedávat nic. Pokud máte, třeba i jen několika lidem, co nabídnout, a já se o to snažím celý život, tak to je hodně.

Můžeme tohle vztáhnout i k Zámečku?
Jistě. Sám jsem od patnácti let studoval mimo Plzeň. Tehdy platilo, že chudý chlapec musí vzít raneček a buchty a jít studovat do světa. Když jsem se vrátil z toho světa a prožil si ještě kus života, tak jsem si řekl, proč by Plzeň nemohla mít vlastní bázi pro citlivé lidi, pro ty kumštýře. Je to průmyslové město, město vědy, dejme tomu divadla, ale ten kumšt tady nebyl. Samozřejmě tu byl učitelský ústav a lidové školy umění, ale ten střední stupeň tu chyběl.

Jaké byly počátky?
Těžké. Vezměte si, že jsme soukromá škola. Šli jsme do toho s velkým rizikem. Tam ani nešlo o to, že by to byl podnikatelský záměr, ale o to, aby se tu žilo. Všichni jsme se živili jinak a to platí dodneška. Ta škola nás neživí. Vytvořili jsme nejen jakousi bázi pro ty žáčky, co se u nás potkávají a dospívají, ale je to také místo, kde se setkávají kumštýři, výtvarníci, kterým v dnešní době vskutku není hej, a mají zde zaměstnání. Desítkám plzeňských umělců dává škola určitou sociální jistotu, aby pak večer mohli zase zadarmo malovat.

Které obory vznikly na škole jako první?
Kamenosochařství a užitá malba. Kamenosochařství to je vzdělávání do třetího rozměru. Nejde jen o to sekat sochy, ale spousta našich absolventů odešla třeba do sfér architektury, scénografie, divadla, zahradní architektury. Nemohu říct, že by neměli využití. Samozřejmě někteří zůstali i u sochařiny.

Čeho dalšího byste na Zámečku chtěli dosáhnout?
Máme už mnohem více oborů: grafický design, fotografii a média, uvažujeme i o dalších disciplínách. Zámeček má dneska dvě budovy, v Křimicích a Radčicích, potřebovali bychom ale budovu větší. Takže bych si přál, aby se nám to povedlo nějakým způsobem fyzicky zvětšit. Ale i v malých místnostech se dá dobře učit.

Zbývá vám ještě čas na vaši uměleckou tvorbu?
Každému bych doporučil takovou úvahu. Když je člověk mlád nebo středního věku, tak často používá zaklínadlo až potom. Já už jsem ve stavu toho potom, už nemám žádné další potom. Po určitých životních zkušenostech a zdravotních problémech jsem se vrátil k malbě, maluji hodně, dělám sochy a tvořím.

Taky dělám různé společenské věci, besedy. Založili jsme další školičku ve Lhotě, kde jsme dali příležitost mladým učitelům. Chodí tam děti i starší lidé, tak z toho mám radost.

A pak se snažím pomáhat lidem nacházet průsečíky, ne křižovatky. Křižovatky jsou složité, bývají tam havárie, ale průsečíky lidem pomáhají se potkat.

Jak takové průsečíky vypadají?
Hledáme nějaké místo, které má tradiční sílu. Třeba v přírodě, kde bývala boží muka, nějaká socha nebo studánka. Pak se snažíme najít program, aby se tam lidé vraceli. To se nám povedlo třeba v Ticholovci u Přeštic, kde je na skále svatý Vojtěch. Podařilo se nám pozvednout tradici, kdy se zde na svatého Vojtěcha sejde až tři sta lidí. Hrají divadlo, probíhá i mše svatá.

Koho byste vy osobně jmenoval Plzeňskou ikonou?
Určitě bych doporučil otce biskupa, protože ho osobně znám a vím, že to je tak skromný člověk. … Měl by to být člověk, který dává ostatním příklad v tom nejlepším smyslu. Koho já bych jmenoval ikonou? (přemýšlí) Ono se to rychle vyčerpává. Ty podnikatele moc neznám, nebo znám, ale ikony bych z nich nedělal. Myslím, že by bylo dobré vybrat někoho, kdo je ochoten rozdávat, nasadit kůži, když je nějaký průšvih.

Ve smyslu lásky k lidem, ochoty a obětavosti, bych ikonou mohl jmenovat doktora Dobroslava Zemana, bývalého guvernéra Rotary klubu. Pomohl desítkám lidí. Ve svých 82 letech už je na sklonku života a takoví lidé by ocenění měli dostávat, dokud jsou mezi námi.

Z herectví je pro mě ikona Antonín Procházka, ale taky ředitel divadla Jan Burian. Už je tady hromadu let a to divadlo funguje, hraje se, konají se festivaly, odchází odtud premiéry. Na tyhle lidi bychom také neměli zapomínat.

ak. malíř Jaroslav Šindelář

narozen 1950 v Plzni
V roce 1995 spoluzaložil Soukromou střední uměleckoprůmyslovou školu „Zámeček" v Plzni, dodnes zde působí jako umělecký ředitel a pedagog.
2001 v dánské Kodani obdržel cenu Europa Nostra za autorskou participaci na restaurátorských pracích na zámku Kynžvart.
Vybrané restaurátorské práce: od 90. let 20. st. restauroval sgrafita na řadě měšťanských domů v Plzni (sgrafita M. Aleše, výzdoba plzeňské radnice, secesní fasáda domu v Dominikánské ulici v Plzni), soubor soch na Rooseveltově mostě v Plzni, sochařskou výzdobu v klášteře v Teplé a v Kladrubech.
Vybrané umělecké realizace: 28 – dílný cyklus „Legenda Panny Marie", trvale instalovaný v křížové chodbě poutního místa Maria Loreto ve Starém Hroznatově.