„Mám doma hodně knížek s fotkami ze staré Plzně. Rád si prohlížím, jak město dřív vypadalo. A u těch novějších snímků mi samozřejmě hned vytanou na mysli zážitky a vzpomínky,“ dodává ředitel, který zdědil kancelář po svém předchůdci Janu Jandovi. V zasedačce je velkoformátová fotografie zhruba z dvacátých let minulého století, z doby, kdy se stavělo Denisovo nábřeží.

Když Kučera do funkce roku 2006 nastupoval, probíhala v sídle povodí na Denisově nábřeží rekonstrukce. Vyměňovala se okna, dům dostal novou fasádu a vylepšila se i ředitelna – starý nábytek zmizel, nově se vymalovalo a Kučera se v pracovně zabydlel.

Když sedí ředitel za svým pracovním stolem, má před očima několik připomínek svého soukromí. „Nejcennější je pro mě černobílý snímek mého tatínka,“ podotýká Kučera. Jde totiž o fotografii z policejního vyšetřovacího spisu, Miloň Kučera starší strávil coby politický vězeň za mřížemi dvanáct a půl roku. „Zavřeli ho měsíc před mým narozením, takže mě dvanáct let znal jen ze čtyř návštěv za běžný rok. Na té fotce je vidět jeho úžasná hrdost a nezlomenost. Dnes je mu devadesát a je to stále můj vzor.“

180 chlupatých černých potomků

Poblíž této fotografie visí další dva zarámované snímky – je na nich černý knírač. „To je náš pětiletý Larry, naše radost. Je to interšampion z výstav v Česku, Německu i Rakousku,“ chválí čtyřnohého chlupáče Kučera. Larry je už třetím kníračem v rodině – začínali u malého, druhý už byl střední. „Larry váží přes čtyřicet kilo. Ale většího už nechceme,“ směje se ředitel na dotaz, zda by i příště sáhli po ještě větším plemeni. Nedávno prý odhadoval, kolik potomků jeho mazlíka běhá po světě – je jich ke 180! „Na krytí za Larrym přijíždí z celé Evropy, a naposled dokonce z Ruska – paní jela dva dny vlakem s hárající fenou,“ podivuje se Kučera.

Trochu nezvykle působí v ´chlapské´ kanceláři několik barevných keramických motýlů a brouků na stěně. „Vyráběla je moje manželka a dostal jsem je jako sadu,“ zní jednoduché vysvětlení.

Asi nikoho nepřekvapí, že má šéf povodí výhled na řeku – pod okny mu teče Radbuza. „Když se kouknu ven a tráva na břehu je pod vodou, je to pro mě první signál. Něco se děje a je po klidu,“ prozrazuje s trochou nadsázky Kučera. Letošní zima sice zatím nenasvědčuje žádné povodni podobné té loňské lednové, přesto je Povodí ve střehu. „Počasí je nevyzpytatelné. Stačí, aby dešťové mraky ´sledovaly´ nějakou říčku nebo potok a lokální záplava je tu hned.“ Loni se v Plzni rozlila zejména Mže, nakonec se naštěstí nenaplnily černé prognózy a voda tolik škody nenadělala. Přesto Kučerovi tato událost utkvěla v paměti, někteří lidé z Roudné si totiž stěžovali, že pytle s pískem připravovali zbytečně. „Prý jsme je zbytečně strašili, nad tím zůstává rozum stát.“

Osamělí hrázní

Kancelář, v níž Miloň Kučera tráví i deset hodin denně, je opticky rozdělena na formální a neformální část. „Jednání probíhají u pracovního stolu, společenská setkání pak na sedačce.“ Ředitel má i svůj ranní rituál – kávu do půllitrového hrnku. Tu vydrží usrkávat i dvě hodiny. Naopak nejraději mívá čas po půl čtvrté, kdy se budova téměř vylidní. „To je nejvzácnější klid na dokončení věcí, které přes den kvůli schůzkám nestíhám.“

Jsou ale dny, kdy šéfa veškerého vodstva západních Čech v Plzni nenajdete. „Rád vyrážím do terénu samozřejmě i mimo povodně. Zkontrolovat probíhající stavby, podívat se na přehrady a podobně. Být v kontaktu s lidmi,“ připomíná Kučera, podle něhož si často hrázní žijící mimo běžnou civilizaci chtějí zkrátka popovídat.