„Pejskařinu dělám už roky, od čtyřiaosmdesátého, věnovala jsem se i záchranařině. Pracovala jsem ale dlouho v porcelánkách. Až v roce 2008 jsem se dočkala, nastoupila jsem jako psovod-specialista do věznice v Kynšperku nad Ohří. Tam jsem byla třináct let, teď už dva roky působím jako psovod-strážný ve věznici v Plzni,“ říká kynoložka, která se může pochlubit dokonce titulem mistryně světa a dalšími mezinárodními i tuzemskými úspěchy. Měla psy cvičené na vyhledávání drog, mobilů či utonulých, pomáhala dokonce při hledání lidí pod troskami domů zbořených zemětřesením v Turecku. Se svým německým ovčákem Samuelem má u vězňů značný respekt.

Dokážete spočítat, kolik psů vám prošlo rukama?
Bylo jich hodně. Já jsem dělala i výcvikovou školu, takže jsem psy připravovala i na výstavy a na zkoušky. Co se týče práce ve věznicích, měla jsem dva psy cvičené na vyhledávání omamných a psychotropních látek, teď mám třetího, Samuela, to už není specialista.

Jak jste se k práci psovoda ve věznici dostala?
Když jsem cvičila lidi, aby uměli cvičit psy, tak jsem učila základy pejskařiny i jednoho kamaráda Radka Čajku. A ten mi nabídl, abych šla do Kynšperku, kde se tehdy zakládal nový psinec, dělat drogaře.

Ještě než jste se stala profesionální psovodkou, jste se roky věnovala kynologii v oblasti záchranářství. Kdy jste s tím začala?
V roce 1984 jsem začala chodit na cvičák v Horním Slavkově, to bylo ještě za Svazarmu. Tam se připravovali psi ke všestranným zkouškám a zkušební řád už tehdy obsahoval zkoušku psa záchranáře. Mě sportovat se psem moc nebavilo, já chtěla vždy psa pro praxi, a tak jsem se začala věnovat právě záchranářství. První zkoušku jsem dělala v pětaosmdesátém.

To je už přes tři desítky let. Jaká ocenění jste za tu dobu nasbírala?Zúčastnila jsem se celkem tří mistrovství světa. Největšího úspěchu jsem dosáhla v roce 2016 v Rumunsku, kde se konalo mistrovství světa družstev, jež jsme jako Češi vyhráli. V jednotlivcích jsem byla nejlépe desátá v roce 2008 ve Finsku. Jsem i mistrem Rakouska, vicemistrem Slovenska, u nás mám dvě první místa v družstvech. To vás ale neživí (smích). Je to však důležité, kontrolujete si tak, jak je pes připraven pro praxi.

Vy jste tu praxi poznala. Dokonce jste byla v minulosti hledat zasypané po zemětřesení v Turecku. Jak na to vzpomínáte?
To bylo v roce 1999. Tehdy jsme bohužel vyjížděli pozdě. Potvrzených nálezů jsem měla osm, šlo ale o zesnulé. Podařilo se nám však při jednom zásahu, kde jsme spolupracovali s mexickými záchranáři, najít v sesutých domech cestu k zasypané 14leté dívce. Dostat ven se ji podařilo po jedenácti dnech. To byl můj jediný živý nález.

Já jsem totiž zasahovala i v České republice, ovšem ne při záchranářských pracích. Měla jsem psa specialistu na vyhledávání utonulých, a ti samozřejmě bohužel živí nejsou. Měli jsme jedenáct zásahů a stoprocentní úspěšnost. Vždy tam, kde pes značil, se osoba našla.

Jak se cvičí pes, aby dokázal čichem najít utonulého pod hladinou?
Dnes už se cvičí na chemické tablety, tehdy se ještě cvičilo na vlasy a podobně.

V jaké největší hloubce dokázal váš pes utonulého najít?Bylo to v zatopeném lomu v Kynšperku, pán ležel v hloubce 25 metrů. Ono to ale není pro psa tak složité. Utonulý uvolňuje jednak částečky, jednak se rozkládá, vše putuje vodou a pes to cítí. Složitější pro něj je, když spadne cihlový dům.

Nejste ale jen záchranářka. Pokud vím, byla jste jedním z pěti lidí v ČR, kteří se zúčastnili speciálního projektu, jehož cílem byl výcvik psů na hledání mobilních telefonů, což je ve vězení častý problém. Popište, jak takový výcvik vypadá a co se psi nakonec naučili?
Projekt začal tuším v roce 2018. Je to velmi specifické. Když učíte psa na drogy, má každá droga specifickou látku, již dokážete tomu psovi, jak my říkáme, navtisknout. Přes čichové ústrojí se mu zafixuje do mozku a on ji pak dokáže identifikovat. U mobilů, kde je navíc rozdíl mezi tlačítkovými a tzv. chytrými telefony, jsme ale nedokázali identifikovat tu látku. My jsme mobily rozebrali, abychom identifikovali, co psi vybírají na značení. Zkoušení ukázalo, že samotné baterie neznačili vůbec, tištěné spoje s displejem ano, displej bez tištěného spoje ne… Věděli jsme, že pes mobil najde, a to nejen v laboratorních podmínkách, ale nevěděli jsme proč. Tak jsem se obrátila na svého známého Viléma Babičku, který roky dělal u policie a byl u projektů, když se cvičili psi specialisté na nášlapné miny či na zbraně. A on mi řekl, že to je podobné jako u vakuových min. Pes značí soubor pachů.

Je pro psa tedy těžší najít mobil než drogu?
Ano. Na vyhledávání telefonů musí mít pes ještě mnohem lepší nos a rozlišovací schopnosti, hledání vhodných zvířat je velmi složité, musejí být naprosto špičkoví. Drogu pes najde, i když ji dáte do igelitu, neobjevil by ji pouze zatavenou ve skle. Přes igelit se molekuly po čase dostanou ven a pes je značí. U mobilu je to složitější a je způsob, jak ho uschovat tak, aby to pro psa bylo velice složité, detaily ale pochopitelně prozrazovat nebudu.

Co vše děláte coby psovod-strážný v plzeňské věznici? Jistě jen nehledáte mobily…Ty už nehledám vůbec, hledala jsem je s předchozím psem, Malinoisem, o něhož jsem bohužel přišla. Ve vězeňství je kynologie rozdělena na dvě části. Jsou psi specialisti, kteří hledají omamné a psychotropní látky a výjimečně již zmíněné mobily, a potom psi všestranní a obranní, určení jako prevence vůči odsouzeným, používají se při eskortách. Můj nový pejsek Samuel je specificky vycvičený pro práci s větším počtem odsouzených. Je to německý ovčák a ti mají v sobě zakódováno, že střeží svoje stáda. Řeknu-li to ošklivě, v nadsázce, když mu ze stáda vystoupí ovce, snaží se ji nahnat zpět. Tito psi se používají dále i pro osobní ochranu. Samozřejmě je ale třeba zdůraznit, že psi jsou používaní jako prevence, nelze je použít, aniž by šlo o život. To je jako v civilu – když zahradu střeží padesátikilový pes, tak tam jako zloděj nevlezete, půjdete vedle, kde není pes žádný nebo jen kočka.

Psi tedy působí zejména jako prevence. Zažila jste nicméně už někdy krizovou situaci, kdy musel být použit, např. při útěku vězně nebo útoku na vás?
Naštěstí ne. Když máte psa, ke konfliktům většinou nedochází. Budí respekt. Vůči člověku odsouzení respekt nemají, ale pes má plnou hubu zubů a když se naštve, tak je zlý.

Jaké máte nejbližší profesní plány?
Můj tříletý Samuel už je ve službě, ale v květnu bude dělat atest, to je nejbližší cíl.