I těch je celá řada, a tak vyrážím do terénu se Stanislavem Staškem, mladým komisařem, který roznáší poštu už několik let jako brigádník a pomoc při sčítání bere jako přivýdělek.

Sčítání poosmé

„Hned na úvod chci říct, že sčítací okrsky, které vymyslel statistický úřad, absolutně nefungujou,“ vypálí na mě Stáňa hned, jak vyrazíme do ulic, a své tvrzení hned vysvětlí. „Mělo to fungovat tak, že se okrsky budou více méně shodovat s našimi rajony. Formuláře tedy budou nosit lidem pošťáci, které znají. Tenhle okrsek má například 69 domů a jen čtyři jsou z mého rajonu,“ objasňuje komisař. To už jsme ale u prvního domu a Stáňa zvoní. Dvakrát, jako správný pošťák. „Někteří lidé jsou dost nesví, když to neudělám,“ směje se mému údivu.

Starší žena už na nás čeká s formuláři v ruce. „Snad je to dobře, vyplňovala to dcera. Já už na to tak nejsem, vždyť je mi skoro devadesát let,“ podotýká Plzeňanka a s napětím sleduje verdikt komisaře. Za svůj život už se sečetla poosmé.

„Nejsem přece debil“

Stáňa kontroluje její údaje, doplňuje chybějící křížky a pokládá doplňující otázky. Stejně jako mnoho dalších ten den, má i tato žena špatně spočítané metry čtvereční svého bytu. „Tahle otázka je položená tak špatně, že v ní chybují skoro všichni,“ míní pošťák. Stejné kolonky jsou také za vyostřenou situací, která nás čeká už za pár minut, když se Stanislav Stašek snaží zjistit správné údaje, aby mohl čísla ve formuláři opravit. „Nejsem přece debil, ne? Když je tam kuchyň, tak měřím kuchyň a ne celou místnost. A vůbec nechápu, proč tyhle věci chcete vědět,“ obořil se na nás muž, který v bytě žije se svou matkou. Ta se ho snaží uklidnit a před námi ho omlouvá.

Muž se však příliš uklidnit nedá a obrací se přímo na mě: „Já si nedělám srandu.“ Jen odpovím, že mu věřím, a raději jsem zticha. Jednak jde z chlapíka opravdu trochu strach a navíc mám obavy, že se svou hubou nevymáchanou bych opravdu nemusela skončit dobře. Stáňa několikrát vysvětluje, v čem je zádrhel, jedinkrát nezvedne hlas. Jsem tak trochu cholerik, takže ho obdivuju.

Na chodbě se mi uleví. „Tohle ještě nic nebylo, měla jste se mnou ty formuláře roznášet. To jsem vlezl do bytu, který byl plný Romů. Přišel ke mně jejich ´kápo´ a ptal se, co chci. Představil jsem se a řekl, že bych potřeboval všechny lidi, co tu žijí,“ líčí Stašek a dodá, že pak bylo v jednom pokoji nacpáno víc než dvacet lidí, kteří čekali, co pro ně má. „Jedna žena, která si odskočila evidentně z kuchyně, mi před nosem mávala nožem a ptala se, co chci. Tam mi do smíchu nebylo. Všem jsem navíc musel vyplnit hlavičku formuláře,“ dodal.

Po bytě s metrem

Taková návštěva nás ale nepotkala a já jsem upřímně ráda. Chodíme od domu k domu přesně tak, jak jsou domluvené termíny. Někde ještě doma nejsou, a tak se tam po několika hodinách vracíme. „Mám rekord. U jedněch Ukrajinců jsem byl sedmkrát, ale stejně jsem je doma nezastihl. Formuláře si pak museli vyzvednout na poště,“ dozvídám se.

Jak mladý komisař dodává, problémy při roznášení se mu téměř vyhnuly. Dostal prý instrukce v angličtině, ukrajinštině a vietnamštině, podle lidí, kteří tu podle statistického úřadu žijí. Stáňa vyřkne několik mně nesrozumitelných slov s tím, že to vietnamsky znamená sčítání lidu. „Sice mi jinak skoro žádný Vietnamec nerozuměl, ale byli milí. Hned vytahovali pasy, abych mohl předvyplnit hlavičky formulářů,“ popisuje.

Kajícně přiznávám, že jsem zatím neměla chuť a čas vyplnit formulář na internetu. Navíc vím, že mám čas až do 14. dubna. „Z toho si nic nedělejte, já taky ještě nejsem sečtený. Ale byla by sranda, kdybych to kvůli roznášení a sbírání formulářů nestihl, co?“ baví se Stáňa touhle představou.

Někteří lidé sami přiznávají, že měli s vyplňováním problémy. „Nejsem žádný blbec, ale bez vysvětlivek jsem se neobešla. Zaplaťpánbůh že je to za mnou,“ oddychla si asi čtyřicetiletá žena. Dodává, že kvůli některým údajům musela i oprášit starou dokumentaci k bytu. Další Plzeňanka však neměla kam sáhnout. „K bytu jsem přesné plánky nedostala, takže jsem tu lezla s metrem po zemi a poctivě měřila,“ přiznala žena s úsměvem.

Jsem grogy. Za těch několik hodin, které jsem s komisařem strávila, jsme nesčíslněkrát vyběhli do čtvrtého patra a prošli několik bloků. „Spousta lidí si formuláře vyplňuje na internetu nebo je sami přinesou na poštu, takže toho nemáme tolik. Ale při roznášení jsme byli v terénu i víc než dvanáct hodin denně. Některé kolegyně se na poštu vracely i v noci, je totiž třeba ještě všechno naklepat do počítače,“ uzavírá Stanislav Stašek.