Všichni jste to určitě zažili. Někdo má problémy a najednou přesně víme, co bych v této situaci udělal já a co přesně má udělat on. Hned sypeme z rukávu příklady našich známých, a to včetně úvodu, zápletky, rozuzlení i závěru. Výčet důsledků je samozřejmostí.

Poté následují naše zaručené rady a nechápavé pohledy, když se nám dostane odpovědi ve stylu: „Tohle je ale úplně jiné, to nepomůže.“ „Na to už je pozdě.“„Tohle kdybych věděl(a) dřív!“ A moje oblíbené: „Jak mi to jen mohl(a) udělat? To mám za všechny ty roky? A já blbá (debil) jsem …“

Podobnou situaci jsem prožíval i já. V kapse jsem měl výpověď a na výběr dvě možnosti. Odchod z práce za týden plus čtyři odstupné platy, nebo dva měsíce ještě fungovat a tři odstupné platy. Pro někoho jasná volba, pro mě nikoliv. Kdyby to bylo o pár desítek odstupných platů víc, měl bych po chvilkovém váhání určitě jasno. Obcházel jsem firmu a ptal se lidí na názory. Fajn bylo, že každý uměl svůj návrh i zdůvodnit a tyto detaily v cílové čáře rozhodly o tom, že v práci ještě dva měsíce zůstanu.

Mnohem horší bylo rozhodování o naší budoucnosti. Do dnešního dne jsme měli vše vyřešené a o nic se nemuseli starat. Dovolená, bydlení, práce, prakticky všechny detaily našich životů se vždy vyřešily samy. Možná nám chybělo vyhrát sportku se zimní prémií, ale komu ne? Nyní z životního puzzle vypadl jeden dílek a ten vrátit nelze. Je tedy lepší chybějící kousek najít, nebo celou skládanku dávat dohromady znovu?

Podíváme-li se na náš vztah, vždy jsme si plánovali nějakou delší cestu. Ne na 14 dní nebo na měsíc. Mluvili jsme o roce. Oba jsme moc chtěli. Oba jsme ale jen moc chtěli, a nikdy jsme neudělali ten rozhodující krok. Proč? Pohodlnost? Nevíme. Já osobně jsem ten krok nemohl udělat jen tak. Vždy potřebuji nějaký impuls, znamení, souhru náhod. A najednou mám v ruce výpověď. A jestli tohle není nakopnutí se vším všudy, tak už nevím. Další kopanec dostávám v okamžiku zjišťování informací o vízu. Věk žadatele musí být v rozmezí 18 až 30 let. Sakra! Mně je 30 a 8 měsíců, v době plánovaného odjezdu mě od 31. narozenin bude dělit jen měsíc.

Ještě ten den tiskneme víza a nechtěně se noříme do učení angličtiny, volné chvilky vyplňujeme obtěžováním našich známých, kteří už někde byli. Jaký to tam je? Neví o nějaké práci? Naučíme se jako začátečníci jazyk? Hodiny najednou plynou a my zapomínáme na svět kolem sebe. Pomalu ale jistě si totiž začínáme vytvářet nový…