Ve své sbírce má mimo jiné zlatou olympijskou medaili z her v řeckých Aténách v roce 2004 a další zlaté medaile z mistrovství světa i Evropy. Jako první desetibojař v historii překonal bájnou hranici 9000 bodů. Nyní se věnuje trénování nadějných vícebojařů a rozvoj sportovních dovedností u předškolních dětí považuje za mimořádně důležité.

Přijel jste do Plzně jako host finále Sportovních her mateřských škol. Jak se vám takové dětské soutěžení líbí?
Je to vynikající akce a Plzni za to děkuji. Ne všude se tomu takhle věnují. Jsem velmi rád, že mě sem pozvali, protože podobné soutěže pro takhle malé děti jsou naprosto skvělé. A to z jednoho prostého důvodu. Jsou laděné pro všestranný pohyb a děti by všestrannost v tomto věku měly rozvíjet.

Když tu kolem nás sledujeme tu spoustu soutěžících dětí, kdy vy jste začínal například s atletikou?
Sportoval jsem už od mala, ale v mateřské školce to určitě ještě nebylo. Na základní škole jsme ale měli skvělého učitele tělocviku, který nás vedl ke všem sportům. Nebyl to ten typ, co by nám hodil merunu a sám si někde sedl. Hrál s námi basketbal, fotbal, zkoušeli jsme s ním právě i atletiku nebo gymnastiku. Tak tam jsem se poprvé setkal s atletikou. Jezdilo se na různé závody a to byly moje první atletické krůčky.

V kolika letech jste se rozhodl věnovat se lehké atletice naplno?
Já jsem hrál od pěti let fotbal a s opravdovou lehkou atletikou jsem začal až v sedmnácti letech. Jednou jsem jel za naše gymnázium na středoškolské hry a tam se mě zeptali, zda bych za ně nechtěl závodit pravidelně každou sobotu a neděli. A protože mě to docela bavilo, tak jsem si řekl, proč ne. A postupně jsem se začal zlepšovat.

V desetiboji musíte ale umět z lehké atletiky téměř všechno. Která z disciplín vás ale bavila nejvíc?Když to vezmu zpětně, tak jako dítě, které atletiku nikdy nedělalo a hrálo jenom fotbal, tak mě vždycky bavilo skákat do dálky a něčím házet. Čímkoliv. Házel jsem rád krikeťákem nebo gumovým granátem, a neopustilo mě to pak ani ve vrcholové atletice. Takže skok do dálky, skok do výšky a oštěp byly mé nejoblíbenější disciplíny.

Zdroj: Deník/Pavel Bouda

Vy jste tedy začínal s fotbalem už v pěti letech, ale atletice jste se věnoval až od sedmnácti. V kolika letech by se podle vás měly děti specializovat na konkrétní sport?To právě záleží na druhu sportu. Kdo chce dělat hokej, tak musí už od 5 let bruslit, protože pak už to nedožene. Stejně tak fotbal, ten by se měl hrát ideálně už v pěti nebo šesti letech. Atletiku může začít dělat naopak později, klidně ve třinácti nebo čtrnácti letech. Do té doby by se děti neměly jednostranně zatěžovat. Nechat je, ať si dělají ten sport, který je baví a v kterém jsou dobré. Hlavně ať mají kolem sebe kolektiv a jsou tam spokojené. Později se může začít s tou specializací.

Co byste poradil rodičům kteří uvažují nad tím, že by z dítěte chtěli mít sportovce, třeba vrcholového atleta?
Myslím si, že rodiče by děti měli celkově vést ke sportu, protože se říká, kdo si hraje nezlobí. A to určitě pořád platí. Je dobré, když dítě sportuje, a nemusí to být zrovna vrcholově, protože alespoň získává návyky, které si bere do svého dalšího dospělého života. Děti se učí respektovat soupeře i spolubojovníky, a lépe pochopí, že jsou určitá pravidla, která se musí dodržovat. Nejen ve sportu, ale i v životě. Takže vést děti ke sportu je důležité, ale netlačil bych na ně. To jestli budou dobré nebo nebudou, to se časem ukáže. Těch, ze kterých vyrostou reprezentanti, je ale hrozně málo. Důležitější je proto radost rodiče, který se dívá, jak se jeho dítě raduje ze svých výkonů a sportovních úspěchů. Prožívat s ním i zklamání nebo vidět, jak se setkává se svými vrstevníky. Takže rada pro rodiče - vést, ale netlačit.

Jaký vztah máte k Plzni po atletické stránce? Vzpomenete si tu na nějaké svoje závody?
Zrovna když jsme sem jeli, tak jsem si říkal, že jsem tu závodil na posledním mistrovství republiky v roce 2000. To bylo ještě na starém stadionu ve Štruncových sadech, kde je dneska už jenom fotbalová Viktorka. Byly to tehdy naprosto fantastické závody. Pamatuju si, že celý stadion byl plný, bylo úplně narváno, takže ta atmosféra byla skvělá. Blížila se olympiáda v Sydney, tak mi to utkvělo v paměti. Asi to bylo naposledy, kdy jsem v Plzni závodil.

Největší plzeňská akce pro předškolní děti - Sportovní hry mateřských škol - byly ve čtvrtek zakončeny velkým finále na atletickém stadionu ve Skvrňanech.
OBRAZEM: Děti z mateřských školy soutěžily na finále sportovních her

Jak vím, věnujete se nyní trenérské profesi. Koho trénujete a sledujete práci jiných atletických trenérů? Třeba právě tady v Plzni?Trénuju mladé reprezentanty desetibojaře a v Plzni mám spoustu kamarádů atletů, se kterými jsem trénoval jako závodník, nebo se s nimi znám ze závodů, kam jezdím už jako trenér. A samozřejmě sleduju výsledky a úspěchy plzeňské atletiky. Je tu spousta nadějných atletů, třeba čtvrtkařka Tereza Petržilková a další. Trenéři jsou tady dobří.

Trénujete tedy naše desetibojařské reprezentanty. Jaké vidíte možnosti a šance svých svěřenců s výhledem na olympiádu v Paříži v roce 2024?
Trénuju třeba Ondru Kopeckého, který teď udělal 8300 bodů. O něm si myslím, že má velký potenciál předvést letos ještě lepší výkon. A má na to být vysoko i na té olympiádě. A když ne na téhle, tak třeba na té následující. Začali jsme před dvěma roky a teď jsme tomu dali nějaký řád. Loni se zlepšil o 700 bodů, tak uvidíme, kam to ještě posuneme. Takže toho Ondru Kopeckého určitě sledujte. Ale i Vilém Stráský se může nakonec na tu olympiádu dostat.

Zkusíte si tipnout příštího olympijského vítěze v desetiboji?
Abych řekl pravdu, tak netipnu. Kanaďan Warner už je trochu starší, je mu třiatřicet a bude to mít rok od roku těžší. Naopak jsou tam mladí kluci, Američané nebo Norové. Nebo Francouz Mayer, ten má nejlepší věk a ještě olympiádu nevyhrál. Myslím, že příští rok to bude velmi zajímavá olympiáda, co se týče desetiboje.