„Teprve nedávno jsem se dozvěděla, že jsme byli pod dozorem StB až do roku 1985. Vůbec jsme nevěděli, že to bylo tak dlouho,“ říká praneteř významného církevního hodnostáře Danuše Kavinová –Brabcová. Se svým prastrýcem se naposledy setkala osmadvacátého října 1983. „Byla to jeho poslední návštěva v rodině. Rok poté vycestoval do Říma. Vzhledem k tomu, že mi tehdy bylo pět let, moc jsem to všechno, co se kolem jeho osoby odehrávalo, nevnímala. Je ale pravda, že na mě i na bratra neklidná atmosféra v rodině působila. Děti podvědomě vycítí, že se něco děje,“ vzpomíná.

Ani v exilu Beran kontakt s příbuznými v tehdejším Československu nepřerušil. „Babička a moji rodiče s ním mohli oficiálně komunikovat, ale všechno bylo kontrolováno režimem. Pak tu byly ale ještě nepřímé kontakty, kdy jsme se od některých disidentů dozvídali informace o tom, jak kardinál v Římě žije,“ sděluje Kavinová–Brabcová. Občas prý z Itálie přicházely pohlednice se zdánlivě nicneříkajícími vzkazy. „Byly to šifry, které babička uměla přečíst. Podobná komunikace fungovala i po dobu těch šestnácti let jeho internace poté, co byl v roce 1949 zatčen,“ dodává.

Když Beran z republiky odcházel, věděl, že už se nikdy nebude moci vrátit. Tušila to i jeho rodina. Ve vlasti mu dokonce hrozil trest smrti. V roce 1963 byl s největší pravděpodobností kvůli zásahu představitelů západních států z internace propuštěn. Nesměl se ale zdržovat v Praze. Rodinní příslušníci byli v padesátých letech často vyslýcháni. „Na celé rodině se stres a pronásledování projevily. Beranovi synovci se nedožili příliš vysokého věku,“ konstatuje.

V rodinném archivu, který teď Kavinová–Brabcová spravuje, se nachází mnoho zajímavých věcí po jejím prastrýci.

„Jsou tu například rodinné fotografie či korespondence. Část obecných písemností jsem předala do Oblastního archivu v Plasích. Kromě dokumentů a snímků mám také Beranův kněžský klobouk, šerpu nebo pár kousků nádobí z Radvanova, kde byl naposledy internován,“ doplňuje.

V příštím týdnu se chystá společně s delegací města Plzeň a Plzeňského kraje do Vatikánu. Zde položí květiny na hrob svého příbuzného. „Nikdy jsem neměla odvahu hrobku navštívit. Stejně jako nikdo z rodiny. Ty emoce byly příliš silné. Pouze babička tam byla v roce 1967 na prastrýcově pohřbu. Dnes už ta bolest trochu opadla. Cítím hlavně úctu. Jsem proto vděčná za možnost jeho hrobku navštívit,“ dodává.