Jen málokdo z nich ale tuší, co všechno musí šofér z povolání před jízdou i při ní absolvovat. Deník se rozhodl, že se na vše podívá i z druhé strany, a jednu takovou jízdu si s řidičem autobusu Jiřím Volfem vyzkoušel.

V půl dvanácté stojím na domluveném místě, když se rozletí dveře a z nich vykoukne usměvavý Jiří. Zve mě dál a rovnou mi ukazuje prostory autobusové vozovny, dispečink a řídící místnost. Jelikož už nás ale tlačí čas do odjezdu, odcházíme si připravit autobus. „Nejdéle musí být řidič v autobuse patnáct minut před odjezdem. Před tím si ještě musí vyzvednout veškeré papíry a zkontrolovat, jestli všechno funguje, tak jak má,“ říká profesionální šofér.

Krátce před půl jednou po poledni usedám hned za řidiče na přední sedadlo autobusové linky dvaadvacet a vyjíždíme z vozovny. Míříme na náměstí Milady Horákové, kde začíná naše trasa podle jízdního řádu. Tenhle autobus pak bude pendlovat mezi Koterovem a Karlovem.

Autobus zastaví a po otevření dveří se nápis na jeho multifunkční tabuli ´manipulační jízda´ změní na ´Koterov´. Zbývá už pouze třicet vteřin, a tak odjíždíme na zastávku směrem k cestujícím. Hned na nás rukou mává paní, která chce nastoupit s kočárkem. „Přesně takhle by to mělo být. Ale jen málo lidí nám dává znamení. Přitom by se nás měli ptát. Je to tak v jízdním řádu stanovené a usnadňuje a zrychluje nám to práci,“ podotýká šofér.

Policisté si na autobus počkají

To už vyjíždíme o stanici dál. Autobus je tak z poloviny zaplněný. U další stanice míjíme policejní hlídku, která zastavuje projíždějící auta. „Nás také policisté kontrolují, ale ne tak, že by nás zastavovali na místě. Počkají si na nás na zastávce, vstoupí dovnitř a dají nám dýchnout, potom nás nechají jet dál,“ popisuje postup mužů zákona Jiří.

Při jízdě míjíme několik stanic na znamení, a jelikož na nich nikdo nestojí a ani ve voze nám znamení nikdo nedává, nezastavujeme a pokračujeme dál. Blížíme se do Koterova a Jiří pro zajímovast ukazuje, jak fungují brzdové retardéry, tedy speciálně upravené brzdy. Rozjede autobus na povolených sedmdesát, a než se přehoupneme přes malý most do Koterova, téměř stojíme. „Je to bezvadná věc, ale musí se s ní zkřehoučka zacházet. Jinak by lidé letěli. Když chcete zabrzdit, musíte si představit, že mezi vaší nohou a pedálem je syrové vajíčko, a s takovou jemností došlapovat,“ říká šofér.

Blížíme se k prvnímu cíli naší cesty, konečné zastávce na Koterově. Odtud pak Jiří najede na pravidelnou trasu s otočkou u osmé brány Škodovky na Karlově. Tuhle trasu Jiří musí během směny zvládnout čtyřikrát.

Už z dálky vidím problém. Na začátku stanice si někdo zaparkoval mercedes. Jiří mě ale uklidňuje s tím, že se na zastávku vejde. Zkušeně se autu vyhne a nechá cestující vystoupit. Teď máme přestávku. Těsně před jednou hodinou vjíždíme na opačnou stranu nástupiště, abychom mohli nabrat cestující. Projíždíme úzkou uličkou. Nechápu, jak se do ní autobus může vejít. Zvlášť, když vidím před námi zatáčku, ve které stojí nešikovně zaparkovaná auta. To snad nemůžeme vytočit! „Nebojte se, to vytočíme, jen si musím víc najet,“ usmívá se Jiří. A já nevěřícně kroutím hlavou, jak to dokázal.

Všichni na střed

Lidé znovu nastupují a vyjíždíme opačným směrem. Hned na další zastávce na znamení na nás mávne mladý pár se psy. Vše mají v pořádku, a tak jim dovolujeme nastoupit a vyrážíme dál. Vše jde hladce, žádné problémy nenastávají. Když přijíždíme zpět na náměstí Milady Horákové, oznamuje mi řidič, že jsme nabrali tříminutové zpoždění. A já si toho absolutně nevšimla. Celá trasa až k osmé bráně Škodovky na Karlově pak pokračuje plynule. Ztrátu jsme zase částečně dohnali, a tak dojíždíme s minutovým zpožděním. Podle Jiřího šlo dnes vše hladce. Jindy jsou na tom daleko hůř. Kvůli zácpám nabírají řidiči často zpoždění. „Lidé tohle vůbec nepochopí a nadávají za to nám, ale my s dopravou ve městě nic neuděláme,“ krčí rameny. Někdy prý za zpoždění mohou i sami cestující, kteří na nástupištích zdržují. Téměř všichni totiž nastupují i vystupují prostředními dveřmi a nevyužívají těch postranních. Slibuji, že já se už k prostředním dveřím hrnout nebudu.

Cestující si na řidiče stěžují velice často

Řidiči městské hromadné dopravy v Plzni jsou pod kritikou pasažérů často. Stížnosti chodí i oficiální cestou. Potvrdil to vedoucí střediska Autobusy – provoz Miloslav Bárta.

Jakých stížností chodí do podniků nejvíce?
Nejvíce si cestující stěžují na zpoždění a přestupy. Zhruba dvanáct procent stížností je oprávněných. Vše samozřejmě prověříme, dáme řidiči prostor se vyjádřit. Potom věc posoudíme a odpovídáme lidem zpět.

Vždy mají tedy stěžovatelé zaručenou odpověď?
Ano. Máme na to třicet dní, ale pokud je to možné, snažím se vše vyřídit do čtrnácti dnů.

Je situace někdy také opačná? Stěžují si šoféři někdy na cestující?
Jistě. Nejvíce jim vadí, když lidé cestují s batohy na zádech. Přitom v jízdním řádu je psáno, že se mají sundavat. Když je pak řidič napomene, jsou na něho krajně nepříjemní.

Je ještě nějaký větší problém, se kterým se řidiči v autobusech setkávají?
Někdy se setkají s arogancí od cestujících s kočárky. Lidé si myslí, že je řidič vždy musí svézt, a přitom tomu tak není. On si sám může rozhodnout, jestli je možné kočárek ještě přepravit.

Způsobují ostatní řidiči svojí bezohlednou jízdou šoférům problémy?
Hlavně, když je nenechá nikdo vyjet ze zastávky. Někdy čekají hodně dlouho. I proto se kolikrát autobusy zpozdí a pak nemohou přijet do zastávky na čas.