Registr dává pacientům naději

„Asi před rokem jsem pana primáře potkal naposledy, bylo vidět, jak hubne a schází. Nikdy ale neřekl, že mu je špatně. Na mou otázku, jak mu je, odpovídal, že lépe, než si zaslouží," vzpomíná na poslední setkání se svým zachráncem dnes 33letý Aleš Majer.

Na plzeňské hematoonkologii se ocitl v srpnu 2005, kdy mu lékaři diagnostikovali leukemii. Díky registru dárců, který Koza založil, proběhla transplantace hned, jak to bylo možné.

„Když člověk přijde na oddělení s touto diagnózou, tak si myslí, že mu skončil život. Za nějakou chvilku ale zjistí, že ještě neumírá a začíná věřit, že se uzdraví, a to i díky péči, které se mu zde dostane. Když přišel lékař, tak s úsměvem na rtech, a i když měl říci nějakou špatnou zprávu, tak dal pacientovi naději, a to je to, co ten nemocný potřebuje," říká Majer, podle nějž se založení registru dárců kostní dřeně stalo nadějí pro všechny nemocné.

„Lidé, kteří nenašli vhodného dárce v rodině, nám umírali před očima," vzpomíná lékařka Mája Švojgrová, která společně s Kozou registr zakládala. Nepříbuzenské transplantace byly tehdy prováděny jen v zahraničí, na nemocné se pořádaly sbírky, aby mohli za léčbou vycestovat. V polovině roku 1992 se do registru zapsali první dárci, ke konci května evidoval přes 38 tisíc dárců.

Koza se při své práci nezalekl ani výhrůžek z ministerstva zdravotnictví, které po něm požadovalo, aby se svými aktivitami skončil. Souběžně totiž vznikal také státní registr dárců v Praze.

„Vladimírem zakládaná nestátní zdravotnická organizace byla v té době něčím nevídaným," vzpomíná na nelehké začátky Švojgrová.

„On byl paličák, své aktivity nevzdal a dnes máme na rozdíl od Prahy mezinárodně akreditovaný registr," říká zástupce primáře plzeňské hematoonkologie Pavel Jindra, který s Kozou spolupracoval přes dvacet let.

Kozovo úmrtí zasáhlo celé oddělení. „I když pacienti s panem primářem nepřišli už tolik do styku jako dřív, tak všichni vnímali, že to, jak je o ně tady postaráno, je výsledek jeho práce. Na všech je vidět, jak jej postrádají," říká Jindra, podle nějž měl Koza stále nové sny, jež chtěl realizovat. Tím posledním byl ojedinělý projekt nástavby osmého patra hematoonkologie plzeňské fakultní nemocnice financovaný prostřednictvím Nadace pro transplantace kostní dřeně. Autorkou projektu má být světoznámá architektka Eva Jiřičná. Poté plánoval z nemocnice odejít.

„Mluvil o tom, že se těší, až půjde do penze a bude se moci věnovat literatuře, hudbě a obecně umění, na které během let, kdy se plně věnoval profesi, zapomněl. Bohužel vážná nemoc přerušila jeho uvažování," říká Jindra, podle nějž byla pro Kozu práce jeho životem. Nesouhlasí však s tím, že by práci obětoval život. „On věděl, že takto musí žít, aby dosáhl toho, co chce, ale žil takhle vědomě a spokojeně," říká Pavel Jindra, zástupce primáře.

primář MUDr. Vladimír Koza

* 4. července 1954 – † 17. června 2012
Světově uznávaný odborník v oblasti hemato-onkologie a transplantací kostní dřeně.
Absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, specializace na vnitřní lékařství a hematologii.
Od roku 1979 působil na Oddělení klinické hematologie Fakultní nemocnice Plzeň.
V roce 1991 ve FN Plzeň zahájil program transplantací kostní dřeně.
V roce 1992 spoluzaložil Nadaci pro transplantace kostní dřeně, která zřídila a začala financovat samostatnou organizaci Český národní registr dárců dřeně.
Registr nyní eviduje přes 38 tisíc vyšetřených dobrovolníků ochotných kdykoliv darovat kostní dřeň neznámému člověku.
Registr získal světově nejvyšší akreditace kvality.
Od roku 1994 byl primářem nově vzniklého Hematologicko-onkologického oddělení FN Plzeň.

První pacientka Jana: Místo čtyř týdnů už žiju dvacet let

Rokycany – „Plzeňská hematoonkologie se pro mě stala domovem číslo dvě," říká Jana Veťková z Rokycan, první pacientka, u níž primář Vladimír Koza v Plzni provedl transplantaci kostní dřeně.

Psal se rok 1991 a lékaři Veťkové diagnostikovali chronickou leukémii, zachránit život mladé ženě mohla jen transplantace kostní dřeně. Ta však byla v tuzemsku teprve ve svých počátcích. „Primář Koza mi tehdy sdělil, že se studiem zákroku už delší dobu zabývá, ale ještě ho nedělal," popisuje žena, která si postupně uvědomila, že je to pro ni jediná šance na přežití. Podle lékařů jí tehdy zbývaly čtyři týdny života.

Jako dárkyně se nabídly obě její sestry, které rychle podstoupily vyšetření. Veťková měla to štěstí, že s jednou nich měla natolik shodné znaky, že mohla být transplantace provedená.

Zpočátku byla pacientka velice náchylná k infekcím. Prodělala jich několik, včetně zápalu plic, ale všechny oslabené tělo zvládlo. I po návratu z nemocnice však musela doma chodit s rouškou, aby opět něco nechytila. Na místa, kde bylo více lidí, nesměla vůbec. „Po dvou letech náchylnost k nemocem ustala, jako když utne. Od té doby jsem neměla ani angínu či chřipku. Zhruba po třech letech jsem se vrátila do práce," říká žena. Na kontroly však jezdí dodnes.

„Víte, jezdila jsem na všelijaká vyšetření. Doktor Koza a jeho tým ale do léčby dávali něco navíc, cítili jste přímo, jak jim o nás jde. Pokaždé odtud jedu jako z jiného světa. Tam je pořád vidět, jak lidem na druhých ještě záleží," říká Veťková, která se domnívá, že Vladimír Koza bude chybět spoustě lidí. „Každý je nahraditelný, on je ale výjimkou. Byl veliká kapacita, přesto nic ze sebe nedělal," vzpomíná žena, jejíž zákrok otevřel dveře transplantacím v Plzni.

„Protože se to povedlo, tak jsme měli odvahu začít to tlačit dál," říká lékařka Mája Švojgrová. Společně s Kozou začala zakládat registr dárců, do jehož vstupu z plakátů vyzývaly tváře transplantovaných pacientů. „Na počátku devadesátých let to bylo něco nevídaného, stejně tak jako vznik nestání zdravotnické organizace, jíž registr byl," dodává lékařka.