Jen pracovní stůl se židlí a počítačem a sezení určené pro pracovní schůzky. A také řada do zdi zabudovaných skříní, kam ukládá kromě kabátu hlavně šanony s dokumenty.

Kam na výlet trolejbusem?

„Mám tu také publikace, které vydávají buď samy dopravní podniky, nebo jde o knížky, které s naší činností přímo souvisejí,” vypočítává Michal Kraus a ukazuje například dílko se souborem zajímavých výletů na místa, kam se lze v Plzni dostat městskou hromadnou dopravnou.

Skříně, jejichž průhledy jsou zakryté nařasenou látkou, si šéf dopraváků pochvaluje. „Neznám jejich historii, ale řekl bych, že pocházejí z dob, kdy se společnost ještě jmenovala Elektrické podniky města Plzně,” usmívá se ředitel.

Hodiny nesmějí bít

Jednoznačně nejzajímavějším kouskem stejného stáří jako skříně jsou stojací hodiny. „Doznaly už za ta léta značných šrámů, a přestože nejdou přesně, považuji je za krásný a zútulňující doplněk kanceláře,” říká Kraus. Zároveň přiznává, že hlasitý zvon hodin má pro jistotu vypnutý.

Na stěně u psacího stolu visí v ředitelně tři obrázky s plzeňskými motivy od Klementa Štíchy. A na jiné stěně územní plán města, aby bylo na první pohled jasné, kde všude se vozy dopravního podniku po městě pohybují.

Autobus mu parkuje na stole

Osobní věci ředitele se dají v kanceláři spočítat na prstech. Na stole k nim patří fotka dcery a také papírová kytička, kterou vytvořila. A pak malý kovový autobus, který dostal při některém ze svátků či narozenin po nástupu do dopravních podniků. Na stole už pak zůstal.

Málokterý ředitel se ve své kanceláři obejde alespoň bez dvou pohodlných křesel se stolkem, někde mají dokonce bytelné sedací soupravy. To v Krausově případě neplatí. Jednak by se mu do ředitelny už žádný další kus nábytku stejně nevešel a na dotaz, kde se tu pije káva a přijímají reprezentativní návštěvy, pokrčí ředitel rameny: „U stolu. Sedací souprava patří do obýváku.”