Po nástupu císaře Karla v r. 1916 a následném politickém uvolnění se silně angažoval ve veřejném životě. Narozdíl od vedení Československé sociální demokracie zastával výrazně protirakouské postoje a nebál se s nimi vystupovat.

Luděk Pik proto nemohl scházet při jednáních o ustavení plzeňského Národního výboru ve dnech 19. – 21. října 1918. Při převratu samotném hrál velmi podstatnou roli: spolu s dalším členem Národního výboru, Matoušem Mandlem, odvrátil 28. října před Měšťanskou besedou možný konflikt mezi vojskem a demonstranty. O den později vystoupil jako de facto hlavní řečník na stotisícové manifestaci na Velkém náměstí.

Po komunálních volbách v r. 1919 se Luděk Pik stal plzeňským starostou. Funkci vykonával až do 15. prosince 1938. Městu Plzeň vtiskl novou, moderní tvář. Od r. 1918 byl poslancem Revolučního národního shromáždění. Jako výrazná osobnost se projevoval i jako poslanec Národního shromáždění Republiky československé.

Pikova politická kariéra skončila krátce po Mnichovské dohodě. V době okupace byl Pik dvakrát zatčen a vězněn gestapem. Po válce se pokusil o obnovu autentické sociálnědemokratické strany, byl však komunisty donucen rezignovat na veškerou politickou činnost. Zemřel na zástavu srdce krátce po bolševickém puči 19. dubna 1948. Čestného hrobu mezi významnými osobnostmi Plzeňska se Luděk Pik dočkal až 7. dubna 2004.