„Kolikrát se ještě vyspím, než půjdu do školy?" vyptávala se netrpělivě šestiletá Barunka Sojková své maminky už několik týdnů dopředu. Těšení na prvního září si zkracovala nejen neustálým vybalováním a zabalováním aktovky, ale i povídáním o tom, co všechno se chce brzy a rychle a dobře naučit. Na prstech odpočítávala dny. Na prstech odpočítávala hodiny. Do svého dětského plánu nezapomněla zahrnout i svou kamarádku Kačenku Kubíčkovou, se kterou musí zaručeně sedět v lavici.

Namísto v sedm hodin vstávala včera Barunka už v šest, tedy hodinU před naším příjezdem. I když malá školačka už nemohla dospat, maminka ji ještě zahnala do pelíšku. Přicházíme do dětského pokojíku. Zatímco Barunčin mladší bratr Jiřík vypadá, že právě zahájil zimní medvědí spánek, ona vystřelí z postele jako blesk.

V pyžamu sbíhá schody. Jiřík se nakonec plíží za ní. Oba zamíří do obýváku. Ani v pondělí nezapomenou na ranní rituály – nakrmit rybičky a křečka Růžu. „Když jsme je nekrmili, schovávali se před námi," zasvěcuje mě Jiřík a zkušeně do své drobné hrsti odměřuje potravu do akvária. Barunka asistuje. Teď je na řadě Růža, která se před návštěvou zřejmě stydí, a proto se schovává. I ji nakonec dobroty zlákají a vylézá z domečku.

Věci do školy si Barunka nachystala sama.Nedočkavá školačka

Sourozenci usedají ke stolu. Čeká je snídaně a k tomu ještě sledování pohádek. Všechno jde jako na drátkách. Barunka se nedočkavě hrne do koupelny a čistí si zoubky. „Mami, vezmu si tu sukni?" kontrolně se dotazuje školačka. Obléká si bílou nadýchanou sukni a pruhované tričko. Dívčí námořnické.

Barunka chvilku neposedí. V rukou už drží hřeben a prosí maminku, aby ji učesala. „A vezmu si k tomu ještě růžovou čelenku," doplňuje prvňačka a jde zpátky do obýváku.

Zatímco nám ukazuje pečlivě připravené školní pomůcky i aktovku, vypravuje se do školky Jiřík. Ještě před odchodem se pochlubí novými bačkůrkami s mořskou havětí. Boty jsou podepsané, takže se určitě nezatoulají. Zamáváním se loučí se sestrou a mizí ve vchodových dveřích.

Na koni do školy

Barunka by chtěla mít koně. Ne moc velkého, ale ani ne moc malého. Zkrátka akorát. Ustájila by ho samozřejmě hned u domu, ideálně na zahradě. Mohl by být kousek od bazénu. „Kdyby měl žízeň, vodu by měl hned u nosu. A taky nesmí překážet skákacímu hradu," navrhuje. Žádné prolézačky ani klouzačky, domlouváme se. Kůň bude poslušný.

A když už bude poslušný, proč s ním rovnou nevyrazit do školy? „Kam takového koně zaparkuješ?" ptám se zvídavě. „Před školu, ale musíme ho mít přivázaného za nějaký provaz… barevný provaz," doplňuje Barunka. Kůň ale nesmí být před školou, ideálně na trávníku, moc dlouho. Zkrátka akorát. Jinak by se totiž školník mohl zlobit. „Ještě bych s ním mohla rychle ujet, aby mě nikdo neviděl. A další den přijet znovu," uvažuje Barunka.

Protože ale ještě neví, kdy si koně pořídí, alespoň prozatím ji budou do školy vozit rodiče.

Chytit dobré místoPrvní školní den je pro rodiče velká událost.

Budova plzeňské 25. základní školy je kolem osmé ranní obsypaná lidmi. Rodiče, prarodiče a mezi nimi se proplétají děti s aktovkami. Barunka kráčí ruku v ruce s maminkou a tatínkem, ale jakmile uvidí Kačenku, utíká za ní. Připomínají si už ve školce domluvenou strategii. Jako správné kamarádky si musí sednout vedle sebe. Nejdále do třetí lavice. To je zkrátka akorát.

Na prvňáčky čekají před školou jejich třídní učitelky, 
v rukou drží cedule s názvem třídy a pro každého balonek. „Já bych chtěla růžovej," přeje si vyšňořená Kačenka, což se jí hned záhy splní. Dívenky se drží při sobě jako klíšťata, snad aby se neztratily, snad aby si opravdu sedly vedle sebe. Rodiče jsou v těsném závěsu.

Hukot je slyšet z přízemí až do druhého patra. Šestadvacet prvňáčků se hrne do třídy jeden přes druhého. Hlavně se dostat do ´správné´ lavice. Děvčata se synchronně prodírají třídou a vklouznou na vysněné místo. Mají ho. Prostřední řada třetí lavice.

Barunka Sojková poprvé usedla do lavice plzeňské 25. základní školy. Vítězí zvědavost

Děti na chvíli téměř nedutají, nehybně sedí a poslouchají paní učitelku. V zádech mají hrdé a dojaté rodiče i prarodiče. Když ale třídní rozdává svým šestadvaceti svěřencům jmenovku a desky na sešity, je už zase slyšet drobný cvrkot. Novopečení spolužáci totiž koukají jeden druhému přes rameno, poposedávají na místech nebo se zvědavě rozhlížejí po třídě. Barunka a Kačenka to mají stejně. Drží totiž partu.

S naplněnými aktovkami, balonky v rukou a úsměvy na tváři prchají děvčata po několika desítkách minut ze školy na zmrzlinu. Na zítřek se ale těší. Stejně jako na učení. „Můžeš s námi jít do školy i druhý den," poctí mě Barunka. Souhlasím. Domlouváme se, že zítra už bychom mohly zkusit vyrazit na koni. Kačenku vezmeme samozřejmě s sebou. Jen musím doladit to zaparkování před školou.