Co se vlastně tehdy stalo?
Pracovala jsem ve Škodovce, bylo mně 23 let. To, že přijde měnová reforma, už lidé tušili. Ale když jsme se ozývali, podnikový ředitel Škodovky se vyjádřil ve smyslu, že jen „jen blázen by se mohl domnívat, že se něco stane". O to víc jsme byli všichni naštvaní, když jsme v sobotu přišli z práce domů a dozvěděli jsme se, že měnová reforma byla vyhlášena. Oni spoléhali, že přes neděli z lidí vztek vyprchá, jenže potom v pondělí se už nikde nedělalo, všude se o měně debatovalo. Ze všech škodováckých bran se lidé hrnuli ven a volali i na nás, já jsem dělala v kanceláři ve výzkumu. Nejdřív nám chtěli soudruzi zabránit jít ven, ale pak jsme prošli.

Kam?
Šlo se na náměstí a byl to úžasný pocit. Po pěti letech utlačované nesvobody jsme se mohli vyjádřit a volat různá hesla. Vzpomínám na to ráda.

Co se dělo na náměstí, když tam vyrazilo tolik Škodováků?
Bohužel nic moc, volala se hesla a čekalo se na doudlevecké Škodováky, kteří pak přišli Františkánskou ulicí. Jenže nikdo to příliš neorganizoval, nikdo neměl žádnou řeč. Takže někdo pak řekl, že se půjde na rozhlas. Šli jsme dnešní Klatovskou třídou, byl tam v místě současného památníku T. G. Masarykovi obrovský nápis Se sovětským svazem na věčné časy. Ten mně pil vždycky strašně krev a tehdy jsme ho strhli. To bylo všechno. Vrátila jsem se do práce, napracovala jsem, co jsem zameškala, ale příští den mě zavřeli.

Za co konkrétně?
Šla jsem před dělnický soud na ředitelství. Věděli, že jsem řekla, že nás bylo bohužel málo a kdyby nás bylo víc, tak to dopadlo jinak. Vím, kdo to na mě prozradil, to jméno si pamatuju. Večer mě naložili do auta a doufala jsem, že jedeme domů. Jenže zastavili na Borech u věznice.

Nenapadlo vás tehdy všechno odvolat a pokusit se dostat se domů?
Ne. Ne. Brala jsem to tak, že to tak musí být. Nikdy jsem nic neodvolala. Co řeknu, už pak nikdy neodvolávám.

Jak dlouho jste byla na Borech?
Dva měsíce, pak došlo na soud ve Veleslavínově ulici. Tam jsme byli rozděleni do skupin a ta moje se jmenovala Melka spol. Já jsem ovšem žádného Melku neznala, vyčítali mu, že je příživník a napadal tehdejší příslušníky SNB. Při vyhlášení rozsudku četli jenom to, co udělal on. Pak se řeklo: A tím se odsuzuje skupina Melka a spol., a začaly padat roky. Někdo dvanáct, někdo pět, někdo tři.

Kolik jste dostala vy?
Jeden rok. Vzhledem k tomu, že jsem sebrala veškerou odvahu a u soudu řekla, zda si všimli, že jako jediná nemám advokáta. Byl by ex offo a odmítla jsem ho s tím, že si nejsem vědoma žádné viny. Až v roce 1968, kdy jsem se dostala ke svému spisu, jsem se dozvěděla, že jsem měla dostat roky tři. Byly tam škrtnuty a místo toho vepsán jeden.

Možná vám pomohlo i to, že jste při jednom z výslechů snědla kus spisu…
Výslechy jsem měla ve vězení skoro každý den, vlastně každou noc. Zavázali vám oči a vedli vás v pantoflích někam po schodech. Asi po měsíci se změnil vyšetřovatel a ten druhý mi připadal takový lidský. Když se schylovalo k soudu, řekl mně, že ve spise je jen jeden papír, který mně může ublížit, jinak že to není tak špatný, protože jsem nic neudělala. A nechal tam ten spis rozložený a odešel. Přemýšlela jsem, co mám dělat.

A ten papír jste snědla.
Nejdřív jsem na něj sáhla a zjistila, že to byl tenký průklepák. Vytrhla jsem ho a hned snědla. Nebylo, kam ho jinam dát. Stalo se to v cele, kde byly jen dvě židle a stůl. Když jsem to horko těžko spolkla, protože jsem neměla strachy vůbec žádné sliny, tak on přišel, s úsměvem to sklapl a nic už nekontroloval.

Možná vám chtěl pomoct, ale mohla to být i past.
Myslela jsem i na to.

Takže jste si odseděla rok a mohla jste se pak vrátit do Škodovky?
Slibovali mi, že brány Škodovky pro mě budou otevřeny, ale jen když podepíšu spolupráci s StB. To jsem odmítla, takže se brány Škodovky pro mě zase uzavřely. Mohla jsem tam zůstat jako jeřábnice, ale to jsem nechtěla. Ukončila jsem tam pracovní poměr a odešla do Kovošrotu. Ale tam mě zastihla čistka, když se úředníci posílali do výroby. Byla jsem první na tapetě.

Nakonec jste emigrovala a zpátky do Čech jste se vrátila až po revoluci.
Emigrovala jsem pak později, v době, kdy jsem viděla, že to kolem mě začíná znovu vířit. Koupila jsem si zájezd do Itálie a odtud se nevrátila.

Co říkáte tomu, jak vypadá v dnešní době politika v Česku?
Kroutím nad ní hlavou. Celý život jsem se zajímala o politiku, nebyla mi nikdy jedno. Mám napsaný citát novináře Ivana Hoffmana o tom, že zlo má pořád větší moc. A toho se hrozím. Protože čest, láska k vlasti, věrnost už dneska nic neznamená. Víte, já bych taky chtěla mít peníze, ale… Nemám hlad a žiju si podle toho, co mám. Dělám si radost. Jsou lidi, kteří chtějí peníze jen proto, aby je měli a nedopřejí si nic. To já ne. A politika se mi nelíbí. Nevím, koho budu volit.

Komu má město udělovat Cenu 1. června?

Kolem laureátů Ceny 1. června, kterou udělí primátor Martin Baxa v pátek, to znovu vře.

Ozvali se totiž zástupci plzeňské Konfederace politických vězňů. Nesouhlasí s tím, aby nejvyšší plzeňské vyznamenání dostávali lidé, kteří nemají žádnou spojitost s Plzní a ani s měnovou reformou v roce 1953. Přitom právě jako připomenutí plzeňského potlačeného protestu proti ní se Cena 1. června každoročně uděluje.

„Co s tím měla Jiřina Šiklová nebo Ivan Jirous společného?" ptá se členka Konfederace politických vězňů Eva Vítová a připomíná, že na pondělní schůzi této organizace vyjádřili členové nesouhlas s letošními laureáty. „Nikdo je s námi nekonzultoval, na předávání cen jsme nedostali ani pozvánky," podotkla Vítová. To posléze radnice napravila, ale debata kolem toho, komu by měla být cena udělována, nekončí.

Proti Ivanu Magorovi Jirousovi se už ozval zastupitel za KSČM Jiří Valenta. Marcel Hájek (Občané.cz) zase poznamenal, že mu vadí, že socioložka Jiřina Šiklová byla v roce 1953 členkou komunistické strany. Vedou se debaty o tom, že cenu by neměli dostávat významní a známi disidenti, což se v posledních letech stává pravidlem, ale lidé hájící principy demokracie a šířící svobodné názory. „Pokud je to tak, jsou tu přece novináři jako Ivan Hoffman, nebo Karel Steigerwald," připomíná Eva Vítová. Primátor Martin Baxa včera potvrdil, že za návrhem letošních laureátů dál stojí.

Vyjádření primátora Martina Baxy k Ceně 1. června

Komu udělit Cenu 1. června je pochopitelně věcí názoru každého z nás a stanovisko konfederace respektuji. Osobně jsem však přesvědčen, že dr. Jiřina Šiklová dokázala plně svým životem v letech následujících po odchodu z tehdejší KSČ v r. 1969, svou odvahou a statečností kupř. při distribuci, rozšiřování a podpoře samizdatu, svou publicistickou činností nebo podpisem Charty 77, že svoboda a demokracie jsou pojmy, kvůli kterým stojí za to přinášet i oběti - viz její věznění v 80. letech. A v tomto ohledu paní Šiklová naplňuje poslání Ceny 1. června. To samé se zcela jistě týká i pana Ivana Martina Jirouse, který jako málokdo v tomto státě dokázal tak neochvějně a za všech okolností si stát za svým názorem a svobodou. Za tento jeho postoj jej tehdejší režim několikrát poslal na dlouhé roky do vězení. Svým životem a dílem se stal ikonou a vůdčí osobností českého undergroundu a nezávislého myšlení.

Návrh na ocenění Jiřiny Šiklové podali PhDr. Květuše Sokolová a Mgr. Petr Marovič. Návrh na ocenění Ivana Martina Jirouse podali Mgr. Monika Stehlíková, MgA. et Mgr. Roman Černík a Radovan Kodera.