Téměř čtyřicet let strávil Jiří Korda v promítací kabině bývalého kina Moskva, později Elektra na Americké třídě. Je vyučený spojovací montér a do tehdejšího kina nastoupil jako promítač v roce 1967. „Prakticky jsem si tím splnil dětský sen," říká letos 76letý Korda, který zažil nejlepší léta kina i jeho postupný úpadek, odliv diváků, zavření Minikina a později i velkého sálu.

Kapacita Elektry byla na počátku cca 1200 diváků, v šedesátých letech 20. století se snížila na tisícovku. „Později jsem sál předělával a bylo tam asi 750 míst," vzpomíná Korda. Když se Elektra v březnu 2006 zavírala, byl to právě on, kdo vložil do promítačky poslední film – horor Saw 2. Tehdy na něj přišli dva diváci. V Elektře se později promítaly filmy například díky festivalu Finále, ale nikdy už se neotevřela trvale.

Ačkoli Jiří Korda skončil v Elektře už před deseti lety, promítaček se od té doby nevzdal. Doma má několik strojů a desítky filmů. A jeho obývák je trvale připraven na promítání – zatemnění, speciální bílý obdélník na zdi i stolek s promítačkou, stačí jen založit kotouč s filmem.

Kde všude jste promítal?
Prošel jsem prakticky všemi biografy. Domovská pro mě byla Elektra, ale když bylo zapotřebí, musel jsem jít i někam jinam.

Byl jste se v Elektře podívat?
Asi před dvěma lety tam dělali workshop, to jsem tam byl. Nevím, jak Elektru vidíte v paměti vy, ale tam byl velký balkon. Na něj položili jiný, falešný strop, takže balkon je zničený. Když se odtáhne závěs, ještě tam je plátno a za ním visí šaty.

A Minikino?
To je úplně rozebrané. Kdysi jsme věci odtamtud odtahali za plátno velkého sálu, ale jestli to tam ještě je, to nevím.

Byl jste někdy v kině od té doby, co skončila Elektra?
Od té doby, co mě vyhnali z biografu, jsem viděl mezi lidmi jako divák jeden jediný film – Doktora od jezera hrochů. A ještě to byla náhoda, protože kamarád jel do Stodu na letňák, já jel s ním a oni to akorát hráli. Zatímco on si řešil něco svého, já seděl mezi lidmi. Jinak jsem neviděl nic.

Projekt Kulturquell zpřístupnil prostory bývalého kina ElektraNechcete?
Když Elektra skončila, byl to průšvih – byla mi hromada let, takže jsem jen tak nemohl jít někam dělat něco jiného. A za měsíc, než jsem se z toho dostal, jsem chytil čtyřicet kilo váhy navíc. Ne že bych jedl nějak víc, zřejmě ze stresu a nervů. A pak se mnou dvakrát praštil infarkt.

Když jdete dneska kolem Elektry, je vám líto, co se s ní stalo?
Teď už mi to nevadí, zpočátku to bylo horší.

Vzpomínáte, kdy tam chodilo nejvíc lidí?
V období kolem Pražského jara jsme hrávali přehlídky z kina Ponrepo, tedy staré americké filmy. Hráli jsme to šestkrát sedmkrát za den a pořád bylo narváno.

V Elektře jste byl i v době, kdy se v Plzni otevřelo první multikino – Cinestar v Plzni. Byl to velký rozdíl? Pocítili jste odliv diváků?
Moc jsem to nesledoval, ale kšeft už moc nebyl. Je ale pravda, že všichni byli tenkrát u vytržení – jééé, multikino. Jsem asi starej, ale když jdu do biografu, jdu do biografu a nemusím s sebou vláčet pytel popcornu a patnáct kokakol. Když jsem byl dítě, maminka mi dala pětikorunu, já mohl jít na pohádku, měl jsem dvě malinovky a byl jsem spokojený. A dneska jsou ty ceny někde úplně jinde a už kvůli tomu tam nepůjdu. Když to předtím mohli hrát za korunu, proč to teď hrajou za takový peníze?

Sledujete současný český film?
Chtěl jsem se jít podívat na ten nový film o Lídě Baarové, ale tak dlouho jsem to odkládal, až jsem tam nedošel. Mám tu o ní knížku, kterou o sobě napsala, tak mě to zajímalo.

Máte nějaký oblíbený film?
Já jsem propadl filmu Sněhurka a sedm trpaslíků – tomu kreslenému od Walta Disneye. Viděl jsem ho poprvé, když mi bylo 28 let, hráli jsme ho v 68. roce po celé vánoční svátky. Obrázky jsem znal už jako dítě z nějakých hraček, takže jsem věděl, jak ti trpaslíci vypadají. Ale když jsem je pak viděl na plátně, koukal jsem s prominutím jako vůl. To je moje asi největší vzpomínka. A druhá, když se po revoluci promítalo Slunce, seno, erotika a v lochotínském amfiteátru bylo 21 tisíc platících diváků. Kdyby se tehdy něco stalo, byl by to obrovský průser, výchozí cestičky nebyly zas tak široké, aby takový nápor lidí zvládly. Na Discopříběhu bylo asi sedmnáct tisíc lidí.

Promítal jste tedy i v lochotínském amfiteátru?
Ano, všechny festivaly. Víte, co to bylo nocí, než se to připravilo? Stroje tam stály celou zimu, za tu dobu se do nich nastěhovaly všelijací pavouci a myši a další havěť. Všechno se muselo vypucovat a připravit – to se nenechalo vynést, bylo to ohromně těžké, i když se to rozebralo. Posledních deset festivalů se mi podařilo odehrát tak, že lidi nepoznali, že by byl nějaký průšvih. Stalo se nám třeba, že se zasekla špulka a film lítal po zemi, ale protože obraz nezmizel a zvuk taky pořád šel, lidi nic nepoznali.

Projekt Kulturquell zpřístupnil prostory bývalého kina Elektra v Plzni.Na čem jste promítali?
Byly to starý vykopávky, které se vyráběly asi do roku 1965 v NDR, později jsem si vydupal, že mi udělali v NDR generálku. V Elektře tam ty promítačka dodneška stojí – a když tam teď přijdu a pustím je, půjdou.

Kde jste v Plzni promítal nejraději?
Ve svém. Když jsem přišel někam jinam, nikdy jsem nevěděl, co se tam stane. Rád jsem si všechno připravoval sám, protože jsem věděl, kde co je, kam sáhnout a co můžu čekat.

Jak jste se k tomu dostal?
Tomu musíte propadnout. Bylo mi osm let, když jsem se motal kolem sokolovny v Bolevci. Bylo to v neděli odpoledne a slyšel jsem nějaký podivný kravál. Došel jsem až ke dveřím a to byla malá promítací kabinka. Promítač měl tehdy otevřené dveře, aby mu tam šel vzduch, já na to koukal, spadla mi brada a bylo vymalováno. Věděl jsem, že se kolem toho chci motat.

Takže když jste nastoupil do Elektry, splnil jste si dětský sen.
V podstatě jo. A vím, že jsem nedělal něco zbytečně. Nějaký smysl to mělo.

Vzpomenete si na ten úplně první film, který jste pustil?
V Moskvě to byl, myslím, film Drahoušek. Ale začal jsem promítat v Času na náměstí, tam se promítaly krátké filmy, a nepamatuju si, co to bylo.

Dá se spočítat, kolik filmů jste za celý život v kinech promítl?
Před lety, když byl Jan Tříska předsedou poroty Festivalu Finále, mě donutili to spočítat. Vždycky jsme museli vést záznamy v sešitech, tak jsem počítal řádek po řádku. Došel jsem asi ke třiceti tisícům.

Bývalé kino Elektra už má nového nájemcePromítal jste někdy nějaký film, při kterém lidi odcházeli, protože se jim nelíbil?
To se taky stalo. Byl to nějaký ruský film, ale na jméno si nevzpomenu. Bylo to něco z vojenského prostředí – moc to nechápu, protože přece aspoň trochu musím vědět, na co jdu. A ten film zas tak blbej nebyl.

To jste některé filmy musel znát nazpaměť, že?
Něco jo. Pamatuju si 'šlágvorty' třeba ze Sněhurky. Když ji trpaslíci našli ležet v postýlkách, Brumla, kterého jsem ovšem celý život znal jako Rejpala, řekl: „Je to ženská. A ženský jsou zmije a nádoby hříchu." A Štístko se ho ptá: „A co je to nádoba hříchu?" „To nevim, ale jsem proti!" (smích) A některé dialogy ze Skřivánků na niti, které jsem v těch nejhorších politických dobách hrál pro partaj, jsem si pamatoval po už prvním projetí. Všechny smysly byly v pohotovosti a mně to zůstalo v hlavě.

Jak vidíte budoucnost kin?
Čekám, kdy začnou likvidovat divadlo. V současné době, i když mají modernější techniku, trvá alespoň rok, než dají film dohromady. Pak ho hrajou tři měsíce a zahazuje se. Když můžou po třech měsících zahodit film s takovými náklady, proč by nemohli zahodit divadlo? Dneska jde hlavně o to, aby byla všude reklama…

Informace o osudu dalších plzeňských kin si můžete přečíst zde.