Společně napsali dvoudílnou učebnici fyziky a také učebnici chemie, které sloužily jako studijní literatura pro žáky gymnázia. Pak studoval fyziku a matematiku na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Projevoval mimořádný zájem o experimentální fyziku a tak již během studií v roce 1913 si jej vybral prof. dr. Bohumil Kučera za svého asistenta. Státní zkoušku z matematiky a fyziky složil v roce 1914 a ještě v tomto roce po obhájení disertační práce „Fysikální vlastnosti selenu" byl promován na doktora filosofie.
Nadále zůstal asistentem ve fyzikálním ústavu u prof. dr. Bohumila Kučery a prof. dr. Čeňka Strouhala. Během první světové války téměř ustaly experimentální práce, nebyly pomůcky a mnoho přístrojů bylo zabaveno pro válečné účely. To přivedlo J. Šafránka k činnosti překladatelské a k intenzivnímu studiu pro využití fyziky, především elektřiny, v lékařství. Od roku 1916 asistoval u prof. dr. Mladějovského v podolském sanatoriu pražských lékařů při fyzikální terapii. V letech 1917-1918 studoval některé obory na lékařské fakultě v Praze se záměrem dalekosáhlého uplatnění fyzikálního výzkumu v lékařství. Od roku 1916 pořádal každoročně soukromé kurzy lékařské fyziky pro posluchače medicíny, při nichž uplatňoval své praktické zkušenosti. Studoval delší dobu i problémy z oboru bakteriologie a histologie, publikoval několik prací o používání elektřiny v lékařství.
Po první světové válce se zapojil do služeb obrany Československé republiky v oblasti akustiky a vypracoval metody objektivního zvukoměřičství pro vojenské účely ke konstrukci přístrojů protiletadlové obrany. Současně sledoval akustické problémy ve fonetice a zasloužil se o výstavbu fonetické laboratoře Karlovy univerzity, zřízené prof. Chlumským. Nejoblíbenějším Šafránkovým oborem byl tehdy magnetismus. Z nedostatku možností samostatné experimentální práce odešel do Štrasburku, kde v letech 1922-1923 působil na univerzitě v laboratoři prof. Pierreé Weisse, kde pracoval na problému magnetických vlastností slitin chrómu a niklu. Výsledky svého studia publikoval a předložil v roce 1924 k habilitaci, na jejímž základě získal roku 1927 soukromou docenturu pro experimentální fyziku. V těchto pracích pokračoval i jako vedoucí magnetické laboratoře fyzikálního ústavu Karlovy univerzity u prof. dr. Posejpala, kde vedle svých povinností a suplování přednášek experimentální fyziky pokračoval ve vědecké práci a soustředil kolem sebe řadu spolupracovníků.
V druhé polovině dvacátých let se již plně soustředil na studium a konstrukci televizních systémů. Podnětem pro tento směr jeho zájmu byla zpráva o demonstraci první televizní aparatury, kterou provedl skotský badatel John Lodgie Baird 1. dubna 1925. Po krátké době se informace o této události dostaly i k nám. Pro mladého experimentálního fyzika J. Šafránka, který se pustil s velkým elánem do vlastního řešení, to předznamenalo dlouhá léta zanícené práce na vývoji systému televize. Po ročním studiu problematiky se začal zabývat konstrukcí snímacího systému. Vycházel přitom z funkce oční sítnice, jejíž tyčinky a čípky nahradil soustavou fotočlánků.
Roku 1928 se s bratrem Václavem vypravil do Londýna na výstavu Britského impéria. Tam se seznámil nejen s televizní aparaturou, ale osobně i s jejím konstruktérem Bairdem. Následovala léta houževnatého zkoušení a řešení technických problémů, ověřování hypotéz a propočtů až do roku 1934. Tehdy J. Šafránek získal mezi studenty řadu mladých technických nadšenců, kteří mu pomáhali při práci. Vývojové práce postupovaly však pomalým tempem, protože nebyly finanční prostředky. Zkoušky se prováděly v laboratoři fyzikálního ústavu, nákup potřebných součástek se uskutečňoval ze skromných vlastních peněžních prostředků.
V květnu 1935 náhodnou shodou okolností zastihl J. Šafránka se studenty při práci profesor Ernest, provázený starostou Ing. Klinderou. Viděli, za jak obtížných podmínek se pracovalo.
Výsledkem návštěvy bylo získání prostředků na vybudování jednoduché třicetiřádkové aparatury. Začátkem října bylo získáno šest tisíc korun na výzkum televize s tím, že přístroj bude uveden do provozu do konce roku. A tak za necelé dva měsíce byla hotova celá aparatura a 10. prosince 1935 byla v Praze na Vinohradech v domě Zemědělské osvěty uskutečněna přednáška o televizním přenosu a předvedena první československá televizní aparatura. J. Šafránek tam před zraky obecenstva a novinářů předvedl veřejný přenos obrazu, vlastně první televizní vysílání u nás.
Analogicky podle slova „rozhlas" navrhoval J. Šafránek pro televizi název „rozjev". Ve školním roce 1936-37 ohlásil pro studenty přednášky „Fysikální základy televise", které byly posluchači z řad přírodovědců a mediků hojně navštěvované. Intenzivně se věnoval také propagaci:se svou aparaturou, dodnes uchovanou v muzeu televize v Praze. Procestoval celou republiky od Aše až po Užhorod, téměř na 100 místech přednášel v přeplněných sálech nadšeným posluchačům a výsledky své práce demonstroval na přivezené aparatuře. Také napsal a vydal první knížku „Televise" o 160 stranách, která byla velmi rychle rozebrána, takže v roce 1937 vyšlo její druhé vydání.
V roce 1934 rozšířil J. Šafránek svoji habilitaci také pro České vysoké učení technické v Praze, kde přednášel fyziku na Vysoké škole zemědělského a lesnického inženýrství. Mezi léty 1923 až 1934 měl přihlášeno 14 patentů a vynálezů, např. fonometr, detektor, fotočlánek, rheofot, zařízení pro přeměnu akustické energie na elektrickou aj. Jako vynálezce přicházel často do styku s patentním úřadem. Vzhledem ke svým zkušenostem v patentovém řízení byl jmenován radou patentního soudu. Kromě toho působil v řadě organizací a institucí. Zmínky zasluhuje jeho činnost při založení Čsl. radiosvazu při radiotechnické společnosti, která sdružovala radiokluby v celé republice a jejímž byl dlouholetým místopředsedou.
Poslední velkou televizní soupravu pro vysílání obrázků z filmu elektrickou soustavou 240 řádek již J. Šafránek nedokončil vzhledem k okupaci a uzavření vysokých škol. To pro něj znamenalo konec dalšího výzkumu. V té době pak působil jako profesor fyziky na Vyšší průmyslové škole v Praze. Vedle toho pokračoval v dalším studiu lékařského oboru, a to sociální hygieně životosprávy. Vydával časopis Čistý vzduch a byl místopředsedou Čs. abstinentního svazu.
Po osvobození se vytvořily nové příznivé podmínky pro založení vysokých škol v Plzni. Toto úsilí bylo úspěšné již koncem roku 1945. Tehdy Univerzita Karlova v Praze vyjádřila souhlas s tím, aby byla zřízena Lékařská fakulta v Plzni jako její pobočka. Při jejím zrodu stál J. Šafránek a také se podílel v řadách bojovníků za zřízení dalších plzeňských vysokých škol, Pedagogické fakulty a Vysoké školy strojní a elektrotechnické.
J. Šafránek se jako jeden z prvních vysokoškolských učitelů pustil do budování fyzikálního ústavu a přednášek z lékařské fyziky. První přednášku v Plzni pro mediky přednesl v sále tzv. Husovy Univerzity, pozdějším Komorním divadle, již 6. prosince 1945, deset dní před oficiálním slavnostním otevřením Lékařské fakulty. To se konalo v neděli 16. prosince 1945 za účasti rektora UK prof. Salače a ministra školství Zdeňka. Nejedlého. V Plzni se také již v roce 1946 dočkal jmenování profesorem, které mu bylo dříve v Praze soustavně odmítáno, hlavně proto, že mu akademická obec nemohla odpustit jeho populárně vědecké přednášky pro široký okruh posluchačů.
V následujících letech soustavného budování a zařizování fyzikálního ústavu moderní koncepce zůstával prof. Šafránek ve spojení s pražským fyzikálním ústavem Karlovy univerzity. Každý týden tam zajížděl a v poválečné době nedostatku všeho materiálu usilovně sháněl vše potřebné pro adaptační práce ústavu.
Po založení Vysoké školy strojní a elektrotechnické v Plzni roku 1949 se tam také ujal přednášek technické fyziky. Tuto funkci plnil do roku 1951, než vychoval svého nástupce doc. Jaroslava Feifera, jemuž mohl vedení fyzikálního ústavu předat. Stále přitom pokračoval v šíření vědeckých poznatků formou populárních přednášek, při nichž byly přednáškové sály naplněny dychtivými posluchači, kteří napjatě sledovali jeho výklady s brilantně prováděnými experimenty. Při demonstraci funkce rheofotu dovedl např. škrtnutím zápalky rozsvítit všechna světla v posluchárně.
Původní vědecký zájem prof. Šafránka se týkal výzkumu magnetických vlastností slitin chrómu a niklu, přitom jako první vypracoval metodu výroby chemicky čistého chrómu. Pak se věnoval elektřině ve službách lékařských a hlavně radiotechnice. Za svého plzeňského působení po roce 1945 sestrojil asynchronní motor s plynulou regulací otáček, hlídač radioaktivity a další. Velmi pilně se věnoval překládání odborné literatury z němčiny a francouzštiny, vytvořil asi 60 publikací a vědeckých děl. V mladém věku chodíval zpívat do pěveckého spolku Hlahol.
Prof. Šafránek pro svoji rozvážnost moudrost a široké vzdělání požíval všeobecnou úctu mezi odborníky, kolegy, studenty i v široké veřejnosti. Není proto divu, že již v letech 1948-49 byl zvolen do čela Lékařské fakulty v Plzni jako její děkan. V roce 1955, ve svých 65 letech, kdy měl již plný nárok na odchod do důchodu, byl poslán na Lékařskou fakultu v Praze, aby tam vedl a budoval fyzikální ústav, který byl v té době již dva roky bez přednosty. Z Plzně mohl klidně odejít, protože svůj ústav předal do rukou svého vynikajícího žáka MUDr. Vratislava Havlovice. Stal se přednostou ústavu lékařské fyziky a vedoucím katedry lékařské fyziky na Karlově univerzitě v Praze.
Avšak dříve, než mohl v Praze uskutečnit potřebné úpravy ústavu, byl - zřejmě následkem vysilující práce ve svém vysokém věku - při automobilovém výletu v srpnu 1957 blízko Spáleného Poříčí stižen krvácením do mozku, jemuž 22. srpna v Praze podlehl. Zásluhy o budování Lékařské fakulty UK v Plzni, vynikající práci vědeckou i pedagogickou, ocenila fakulta tím, že jeho jménem pokřtila nejnovější moderní pavilon na Šafránkův.
Jan Hučka
