O to víc mě lákalo podívat se do zákulisí. Co se děje tam, kam divák z hlediště nedohlédne? Právě včera začal generálkový týden v Komorním divadle. Herci tu pod taktovkou Juraje Deáka zkouší komedii G. B. Shawa Pygmalion. Na návštěvu Deníku je to tedy den jako stvořený.

Je krátce po deváté ráno a vstupuji do Komorního divadla, kde už panuje čilý ruch. „Moc se tu nepleťte a na jeviště nechoďte vůbec," instruuje mě hned v úvodu vrchní mistr Jaroslav Kasl. Má to tu na starosti, takže je jeho pokyn více než logický. Dávám se do řeči s inspicientkou Veronikou Holubovou. „Jsou to nervy, dneska jde o první zkoušku na scéně se vším všudy – hudbou, světly, kostýmy," vysvětluje mi Holubová. Právě tato žena je ta, kdo dohlíží na nástupy herců, jejich kostýmy nebo třeba rekvizity a dekorace.

Boty nebo cigárko

Za chvilku už ale zase musí odběhnout, samotná zkouška začíná za dvacet minut. To už finišují i úpravy kostýmů. „Nesedat! Už máte ten frak vzadu celý pomačkaný," pokárá garderobiérka herce Petra Konáše. „Budu na to myslet," mrkne na ni smířlivě mladík hrající v této hře Maďara. „Co je to tu za fešáka?" ozve se o kus dál Monika Švábová a jde se na Petra Konáše podívat zblízka. „Na dálku vidím hůř, ani jsem tě nepoznala," vysvětluje. Ale není divu, Petr má nejen paruku, ale i přilepený fešný knír.

V tom se na chodbě objeví režisér a hovor jako by na chvilku zcela utichl. Optá se mě, co tu dělám a jak dlouho se zdržím. Z mé přítomnosti není Juraj Deák příliš nadšený. „Na zkoušce budu na herce řvát a mnohdy i nevybíravě, když se mi nebude líbit, jak hraje," varuje mě a já z výrazu jeho tváře nejsem schopna rozeznat, zda to myslí vážně nebo jen žertuje. Ještě mě varuje, abych si při zkoušce někam zalezla a on aby o mně vůbec nevěděl. Stejnou radu už mi dal i vrchní mistr Kasl.

Do zkoušky zbývá asi deset minut. Herečky volají z šatny tu garderobiérku, tu výtvarnici a dolaďují doplňky a boty. „Mám si nechat tyhle světlé boty? Zdají se mi trochu infantilní," přemítá nahlas Kamila Kikinčuková, zatímco se přehrabuje v krabici s botami. Nakonec jí garderobiérka přináší ještě další dvě bedny na výběr. „Tohle je ono!" výskne Kamila nad černými botkami na podpatku a doslova odtančí se přivítat se svou hereckou kolegyní.

Pánové, kteří mají své ošacení většinou o něco jednodušší na oblékání, už v té době sedí v kuřárně, popíjejí kávu a vychutnávají si poslední cigárko před nástupem na scénu. Focení se nebrání ani Martin Stránský ani Jakub Zindulka, jen Petr Konáš přemýšlí, zda cigaretku schovat. „Mami, zas po mně chtěli, abych kouřil na jevišti, tak trénuju," omlouvá se s úsměvem herec.

„Za pět minut začíná zkouška, prosím všechny, aby se připravili," ozve se z odposlechu, který je snad v každé zákulisní místnosti. Herci se pomalu zvedají a já se přesouvám na balkon. Mám pocit, že tam budu přece jen víc v bezpečí a víc neviditelná.

Ticho! Zkouška právě začíná

Juraj Deák sedí uprostřed hlediště, sál potemní a ozve se hudba. Za moment se otevírá opona a představení začíná. „Kupte si květiny! Čerstvá zelenina!" překřikují se trhovci těsně předtím, než se spustí imaginární liják. Po několika málo minutách se Deák zvedá. „Stop! Ještě jednou od začátku. Herci stejně, ale ty pojď sem blíž," instruuje trhovce.

Začátek vidím ještě třikrát, dolaďuje se nástup a částečně i pohyb herců po jevišti. Po přehrání další části hry je třeba vyřešit košík s květinami Lízy Doolittlové. „Ten pugét se nesmí takhle rozpadat. Jeho část ale musí jít dobře oddělit," vysvětluje rekvizitářům režisér, zatímco si hlavní hrdinka v podání Markéty Frösslové upravuje neposlušnou pláštěnku. Také Zorka Kostková trochu bojuje s kostýmem – klobouček jí padá do obličeje. Je jasno, do příště musí být připevněn.

Sedím v lóži tiše jako myška a v duchu se modlím, aby mě nepřepadl záchvat kašle. Mé nachlazení je mi teď hodně na obtíž, nechci, aby mě kvůli rýmě režisér vyhodil. Jsem překvapená, jak všechno šlape. Všichni do jednoho umí text, každý ví, kde má stát, upravuje se jen minimum. Možná i proto zatím Deák hlas nezvýšil, slibovaný křik se nekoná. Naštěstí.

Dokonce se hraje snad půlhodinová pasáž bez přerušení. Jen občas herce přehluší režisér svou poznámkou. „Lízo, vidím tě!" zavolá na Markétu Frösslovou v okamžiku, kdy do obýváku profesora Higginse v podání Martina Stránského přichází služebná. Přesně takové detaily je třeba vychytat, Líza má být v té době ve vaně a nemělo by se stát, že ji stejně jako režisér teď uvidí na sobotní premiéře i divák.

Zkouška pokračuje, ale můj čas v divadle se naplnil. Tiše a po špičkách odcházím a vím hned několik věcí: o sobotní premiéru strach nemám, Pygmalion se určitě bude líbit. A já se s Lízou Doolittlovou, profesorem Higginsem i s plukovníkem Pickeringem nevidím naposledy. Musím přece zjistit, jestli Líza svou proměnu v dámu zvládne…