Miloň Kučera se narodil roku 1921 v Plzni. Jeho tatínek sloužil za první světové války na italské frontě a vlastenecky smýšlející rodina patřila k meziválečné elitě. U Kučerů se pořádaly koncerty, maminka organizovala malý salón pro plzeňské dámy, Miloň chodil do skautu i do Sokola a hrál ochotnické divadlo, dědeček Sloboda byl zakladatelem plzeňského Hlaholu, otec se věnoval fotografování a turistice.

Hned po válce nastoupil na vojnu. Nejprve sloužil u protiletadlového pluku jako řidič. Potom si ho kapitán Václav Ženíšek vybral pro službu v UNRRA v Paříži, kde se zajišťovaly dodávky pomoci do Československa. Jako civilista tu zůstal až do října 1946.

Miloň Kučera na svatební fotce z 24. října 1942.Zdroj: Post BellumPo návratu do Čech začal pracovat v papírně. V její pražské pobočce se dostal i k likvidaci knih, které komunisté označili za škodlivé.

„To byly vždy několikadenní akce, kdy vyřazovali knihy ze škol, nakladatelství, knihoven a vozili je na tenisové kurty u Stromovky. Potom se ve fabrice starý papír rozemlel,“ popisoval Miloň Kučera proces likvidace a dodal, že mnoho knih a zejména vojenských map před takovým osudem zachránil a odnesl si je domů.

Na konci roku 1948 byl z papíren propuštěn. Tehdy začal s protikomunistickou činností. Když pomohl dvěma ženám k útěku do západního Německa, byl zatčen. Měl štěstí. Zatkli ho v pracovních kalhotách, které dostal od kamaráda a byly mu volnější, a tak je nosil na kšandách. A v kabátě, ve kterém měl uloženou kamarádem opatřenou lékařskou zprávu, že má vážné problémy. Tou chtěl podepřít výpověď z práce.

„Převezli mě na Pankrác, lékařská prohlídka, stáli jsme tam v půlkruhu a já neměl kšandy, tak jsem si držel kalhoty rukou. Lékař na mne upřeně kouká: ‚Vy jste tak zhubl?‘ Neměl jsem sílu to vysvětlovat, tak jsem kývl. Navíc viděl mou lékařskou zprávu, a tak mne zařadil mezi nemocné,“ vzpomínal na náhodu, díky níž neputoval do Leopoldova, kde panovaly strašné podmínky, ale jen do věznice pro nemocné v Kartouzích.

Soud se konal 6. června 1952. Miloň Kučera byl souzen za trestný čin velezrady a špionáže ve prospěch cizí mocnosti. Prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová mu navrhovala trest smrti. Díky polehčujícím okolnostem mu nakonec soud vyměřil jen dvacet let vězení. Během vyšetřovací vazby se mu narodil syn. Poprvé ho uviděl u soudu, kdy ho manželka držela v náručí. Když se vrátil z vězení domů, bylo synovi dvanáct let.

Po propuštění pracoval na dráze a později našel práci jako strojař projektant v Agroprojektu. V roce 1968 se zapojil do činnosti K 231 a po roce 1989 do Konfederace politických vězňů.

Markéta Čekanová, Post Bellum