Plzeňský kraj letos už dvakrát zahalil smog. Nejhůře bylo vždy v Plzni a nemálo Plzeňanů si přitom vzpomnělo na dobu, kdy se v západočeské metropoli kvůli ovzduší dýchalo podobně zle.

Shodou okolností přesně před padesáti lety odstartovalo něco, co deník Pravda nazval ofenzívou – první kroky k tomu, aby se město o pár desítek let později úspěšně zbavilo označení 'šedivé' nebo 'začouzené'.

Článek v Pravdě 17. února 1967 začínal slovy: „Poslyšte, nestalo se vám to? Kráčíte kolem plzeňské Škodovky a náhle ruka letí k oku. Pozdě! Už se vám do něho zasekla mikroskopická částečka – úlet z komínů, kterým škodovácká atmosféra přímo oplývá."

Plzeň kromě Škodovky trápil popílek z papíren, pivovaru, železnice, teplárny i nových sídlišť, rozhodně mu nepomáhaly ani automobily či domácí kotle na tuhá paliva. Přípustná norma spadu prachu tehdy činila 150 tun na čtvereční kilometr a Plzeň ji vysoko převyšovala: „Zvláště v těchto dnech leží na ulicích (Letná, Bory, Slovany, Doubravka, most na Lochotín aj.) špína, kterou technická služba nestačí omývat."

Proto tedy začala ofenzíva z titulku článku. Co všechno obnášela? „Např. jenom realizace zařízení na zachycování popílku si vyžádá miliónové náklady. (Ze Škodovky např. odvážejí zachycený popílek ke zpracování.) Některé elektrárny dostanou odsiřovací zařízení z Japonska, dochází k změně palivové základny z pevných paliv na tekutá atd. Tento proces však zatím postupuje pomaleji nežli ten, který se nám tak často připomene třeba jen tím, že nám cosi padlo do oka."