Natolik velikou, že si vybudoval u Plzně vlastní westernovou osadu, ve které dnes seznamuje děti i dospělé s historií osídlování amerického Západu a s polozapomenutými indiánskými zvyky a dovednostmi.

Když se řekne slovo indián, každému se vybaví příběh Karla Maye o apačském náčelníkovi Vinnetouovi. Četl jste v dětství také mayovky? Byl to ten první impuls, který vás ovlivnil?
Samozřejmě, že jsem je četl. A jsem generace, která film Vinnetou zažila jako nový, když přišel do kin. To mě ovlivnilo opravdu neskutečně. Indiány, Ameriku a Divoký západ, to jsem měl v sobě už od dětství a ten film to ještě podpořil. Takže už mně pak nestačilo se na to jen dívat, ale člověk si chtěl něco i sám vyzkoušet na vlastní kůži.

Informací o indiánském životě ale asi tehdy příliš nebylo. Kde jste je hledal?
K tomu mi hodně dopomohly knížky od E. T. Setona, toho dneska už moc lidí nezná. Jeho knihy jako třeba Rolf zálesák, Dva divoši nebo Kniha lesní moudrosti, tomu daly úplně nový náboj. Jednak proto, že se podrobně zabývaly tím tématem, ale hlavně měly v sobě i návody, jak co vyrobit, třeba luk nebo mokasíny. To mě posunulo dál, protože mě bavila hlavně ta praxe, kdy jsem se snažil některé věci si sám vyrábět. Samozřejmě to byly takové první nesmělé pokusy, vždyť mně bylo kolem sedmi let. Ale později už jsem spal venku, vařil na ohni a snažil se žít takovým životem, samozřejmě hlavně o prázdninách.

Takže vám třeba o Vánocích udělaly radost hlavně dárky s indiánskou tématikou, že?
Samozřejmě jsem od rodičů dostával hlavně knížky o indiánech. Dobře věděli, že mně tím udělají ohromnou radost. Všechny je mám dodneška a chystám se je předat třeba vnoučatům. Jsou to především příběhy od Karla Maye, J. F. Coopera nebo zmíněného E. T. Setona. Vzpomínám si, že jsem se v tomto duchu snažil vyzdobit i svůj dětský pokoj, ale máma tomu tehdy nebyla moc nakloněná. Až později se s tím smířila. Táta měl pochopení víc, to byl kdysi skaut, a ten mě v tom podporoval a rozuměl tomu.

Zdroj: Deník/Pavel Bouda

Zatím se to podobá dětství mnoha dalších kluků a holek. Co bylo tím rozhodujícím momentem, že to nebyla jen chvilková záležitost a zábava tohoto věku?
Asi to, že jsem potkal dalšího člověka, kterého to zajímalo a dali jsme se dohromady. Byl to spolužák a nakonec jsme spolu strávili v podstatě půl života. On mě dost ovlivnil a proto to pokračovalo dál. Navázali jsme kontakty s dalšími lidmi, třeba se starými trempy, kteří tou indiánštinou také částečně žili, a potom s lidmi z celé republiky. Tábořilo se, žilo se v divočině. Každý něco znal, něco měl nebo uměl sehnat. Doplňovali jsme se a vyměňovali si zkušenosti a věci, které tady tehdy normálně nebyly.

Co následovalo dál? Kdy jste si uvědomil, že to možná bude vaše životní náplň?
Ten hlavní zlom přišel v 80. letech, kdy jsme se přes různé kontakty dostali do tenkrát východního Německa. Tam ta indiánština byla rozšířená, má tam tradici od konce 19. století, jako hobby indiánština. To je hodně zajímavé, tam už si hráli na indiány a v Americe to ještě normálně existovalo. Jejich nejstarší kluby opravdu sahají až do této doby. My jsme tam přijeli s tím, že když tady u nás stojí v táboře deset týpí, tak jsme šťastní a mysleli si, jak nemáme velký tábor. Pak jsme přijeli do Německa a tam jich stálo 120! A tisíce lidí kolem nich. To byly obrovské rozdíly. Navázaly se tam další kontakty, což bylo užitečné, protože někteří z nich měli zase kontakty na Západ. A hlavně jsme se tam taky potkali s pravými indiány, kteří tam jezdili. To pro nás bylo jako když potkáš Pána Boha. Indián, to byl pro nás pojem. Tím to vlastně opravdu začalo a rozvíjelo se to dál.

Nově opravená opatská rezidence v Plasích je už přístupná veřejnosti.
Nečekané objevy v Plasích. Opatská rezidence už je přístupná

To bylo tedy ještě před rokem 1989 a pak přišla revoluce. Neopadl trochu váš zájem o indiánštinu, když se tu nabízelo najednou tolik nových příležitostí?
Neopadl. Najednou se mohlo na Západ, navázaly se kontakty se západními Němci, a my tam začali jezdit. Otevřel se trh a díky tomu jsme se najednou dostali k materiálu, o kterém se nám ani nesnilo a netušili jsme, že je vůbec k mání, například bizoní kůže. Taky jsme poznali, že tam to funguje trochu jinak, než u nás. Tady jsme byli zvyklí, že si každý všechno vyráběl sám a tam si většinou ty předměty kupovali. Zjistili jsme, že je po těch věcech poptávka, všichni se ptali, co chceme za tohle a co za tamto, nebo to chtěli od nás vyrobit. Začali jsme si tím tedy i vydělávat. Na naše poměry hodně peněz, protože ten zájem byl tehdy obrovský. Byly to třeba mokasíny, pouzdra na nože, toulce nebo části indiánského oblečení.

Dokonce jste si připravili různé ukázky a vystoupení s indiánským programem. To vás napadlo také při cestách do zahraničí?
My jsme vlastně začali dělat tahle vystoupení původně proto, že občas někdo tady u nás přišel s tím, zda bychom nechtěli přijet, abychom udělali na jejich akci nějakou ukázku pro děti. Takhle to pomalu a nenásilně na těch hřištích začalo. Byli jsme rádi, že můžeme někomu něco ukázat. Proto jsme se tomu věnovali víc a zapojila se už do toho celá rodina včetně dětí. Po letech na základě těchto vystoupení přišla nabídka ukázat naše vystoupení i v Německu. To byl velký zlom. Tam jsou obrovské westernové areály, celá westernová města, kde jsme ukazovali náš indiánský program. A jezdíme tam dodneška, už snad 25 let.

V Muzeu Kozolupy probíhá výstava retrohraček ze 70. a 80. let minulého století
Merkur, panenky i autodráha. V Kozolupech vystavují retro hračky

Jako indiáni vystupujete pod názvem Pšito Oyate. Jak to vzniklo a co to vlastně znamená?
Samozřejmě jsme se potřebovali nějak pojmenovat, aby, když někam jedeme, aby věděli o koho jde. A ten samotný název? Ten vznikl jakýmsi spojením dvou slov, v jednom indiánském jazyce to znamená Korálkoví lidé. Je to takové spojení Čechy versus Amerika. Protože ty korálky, kterými si indiáni zdobí a v dávné minulosti i zdobili své věci a oblečení, tak z poměrně velké části byly tady od nás z Čech. A dodneška to tak je.

Vím, že jste se za indiány vypravili i do Ameriky. Jak moc složité bylo takovou cestu naplánovat a setkali jste se tam s pravými indiány?
Těch cest bylo několik, ale na tu první jsme vyrazili už v roce 1994. Takže to bylo ještě bez internetu. Četli jsme knížky, studovali mapy, čerpali ze zkušeností známých a skládali se na překlady různé literatury. Zjišťovali jsme při tom víc a víc podrobností, kam bychom se chtěli podívat, kde byla ta a ta bitva nebo kde se těží kámen na dýmky. A viděli jsme v Německu taky nádherné indiánské předměty, které si tam oni koupili a my byli ohromení a chtěli do těch míst taky jet. No bylo to finančně náročné, za cestu do Ameriky by si člověk tehdy koupil auto, ale vydělali jsme si na to tím naším prodejem věcí v Německu.

Na zámku Kozel probíhá unikátní výstava Největší záhady a tajemství světa
Křišťálová lebka nebo obří socha moai. Největší záhady světa najdete na Kozlu

Vzpomenete si, co jste chtěl hned při té první cestě vidět?
Tak to si pamatuju úplně dokonale. Bojiště u Little Bighornu, místo jedné z neznámějších bitev, kde indiáni porazili Sedmou kavalerii generála Custera, další bylo posvátné naleziště v Minnesotě, kde se doluje kámen na indiánské dýmky, pak Mekku country hudby Nashville a potom desítky muzeí s indiánskými věcmi. A všechno jsme fotili. Na to když si teď vzpomenu, že jsem sebou vezl velký pytel filmů barevných, druhý pytel filmů na diáky, dva nebo tři foťáky, tak mi to při dnešní technice připadá úplně neuvěřitelné. Jenom v těch filmech bylo několik tisíc korun. Pak z toho byly fotky za dalších několik tisíc.

A splnila tahle cesta vaše očekávání? Byla ta místa taková, jak jste si je představoval?
My jsme si sice žádné velké iluze nedělali, byli jsme i celkem informovaní, ale spousta věcí nás překvapila. Třeba že v těch rezervacích byl takový neskutečný nepořádek, motalo se tam spousta opilců a někde jsme měli strach vylézt z auta. Prostě ghetta. Ale ne všude to bylo takové. I s pravými indiány jsme se potkali, ale bylo to jen takové zdvořilostní setkání, oni to totiž nemají moc rádi. Ne každý indián je ochotný se s tebou bavit, protože mají pocit, že ty se nemáš co míchat do jejich kultury. Proto jsme na sebe nechtěli moc upozorňovat. Co mě ale dostalo, a to si o tom můžeš stokrát číst a vidět dokumenty v televizi, je ta neskutečná rozloha tamní prérie, toho amerického Západu. To je na evropské poměry nepředstavitelný prostor. Jedeš několik hodin autem a nepotkáš vůbec nikoho. Ani auto, v noci ani světýlko. A když si člověk představí, že chlap tady v Evropě tehdy všechno prodal, vzal ženu a několik dětí a vyrazili tam za novým živobytím, tak to mě fascinuje. Na dřevěném voze měli naložený veškerý svůj majetek a jeli s tím do neznámých končin, kde žili jenom divoká zvířata a indiáni.

V Křimicích se konalo 10. sochařské sympozium Střední umělecko-průmyslové školy Zámeček s názvem Kameny přicházejí
Mladí kamenosochaři tvořili sochy pro Křimice. Vznikl Bobr, Zajíc či Kostičky

Za Plzní jste si vybudoval vlastní westernové městečko. Bylo to vždycky váš sen?
Není to westernové městečko v pravém smyslu, proto to má název West Park. Spíše se tu snažíme, aby interiéry byly co nejautentičtější, a trochu i muzeálně laděné. Děláme tu i komentované prohlídky, programy pro školy, svatby, firemní akce, oslavy narozenin, programy spojené s muzikou nebo country bály. Každou středu odpoledne tady děláme westernovou hernu, kdy mohou rodiče přijít s dětmi, vyzkoušet si třeba rýžování zlata, střelbu z luku, házení tomahawkem a nebo lasem. Někdy se při tom setkám s neuvěřitelnými věcmi. Ukazoval jsem třeba dětem, jak se rozdělává oheň bez zápalek, jen křesáním. A jeden kluk se hned hlásil, že to zná a že to umí. Tak jsem zbystřil a ptal se, jak to dělá. A on: „To já takhle v počítači kliknu myší, křísnu a hned mi hoří oheň.“ Tak doufám, že alespoň některé děti si odtud odnesou něco užitečného pro praktický život. Jak se chovat a přežít v přírodě nebo povědomí o tom, jak žili indiáni. Proto jsem to tady vybudoval. A postavil jsem si tu podle amerického vzoru dřevěný dům, ve kterém už dvanáct let bydlím. Splnil jsem si svůj sen.