„Jednou jsme dítě v pytli odnesli až na ulici, to ale byla výjimka," popisuje čertí praktiky Plzeňan Miloš Benedikt, který se v pekelníka proměňuje už 25 let. Se svým kolegou čertem se během hodiny dokáže namaskovat k nepoznání.

Jedno chodidlo nahradí kopyto, druhé zůstane bosé. Obličej zašpiněný hlínou na keramiku ještě doplní černé chlupy ostříhané z kamarádova kokršpaněla. Na jejich nalepení muži používají lepidlo na řasy. Nesmějí chybět ani dlouhé zanedbané nehty.

„Loni jsem měl půjčenou i červenou čočku na oko," říká Benedikt, podle nějž však na děti udělá největší dojem plivání ohně. K tomu na radu historických šermířských skupin používá lampový olej. „Začínali jsme s benzinem, ale to nebylo úplně ono," přiznává s úsměvem sezonní čert, který si letos nechává už měsíc narůstat dlouhé fousy.

Přestože z pytle, který nesou čerti přes rameno, čouhá dětská nožička, děti obvykle neodnášejí. „Nejčastěji to jsou dudlíky nebo lahvičky s cucáčkem. Co jednou odnese čert, to už nikdo nechce zpátky," říká pekelník, který dětem obvykle kontroluje, zda mají uklizeno v pokoji nebo jestli si nekoušou nehty.

Děti, které mají čisté svědomí, se podle Benedikta čertů nebojí. „Klidně si nás pohladí, obdivují andílka. Naopak z těch, co vědí, že zlobí, často nedostaneme ani slovo, natož básničku," popisuje dlouholeté zkušenosti Plzeňan, který se dnes společně s druhým čertem, andělem a Mikulášem vydá na štaci po deseti domácnostech svých známých a jejich známých.

„Protože bychom všechny nestihli objet, tak se často v jedné domácnosti sejdou i tři rodiny s dětmi," vysvětluje Benedikt, který má už nachystané kalhoty pošité kůží, rukávy z nutrie a kožich z berana. „Ten už je trochu opelichaný, přece jenom už nejsem nejmladší čert," komentuje své vzezření Benedikt, který přiznává, že se občas některé z dětí strachy i počuralo.

„Vždycky záleží na rodičích, na čem se domluvíme, kam až můžeme zajít. Někdo třeba čerty vůbec nechce a do bytu jde jen Mikuláš s andělem," popisuje své zkušenosti čert, který společně s kolegou během uplynulých let vyzkoušel i nejrůznější inovace.

„Jeden rok jsme měli v pytli schovaný kazeťák, na kterém byl nahraný dětský pláč. To už se nám ale zdálo trochu přehnané, a tak jsme to zavrhli," popisuje zkušenosti Benedikt.

Do dalších let se poučil i z toho, že když mu nejdou sundat nalepené nehty, není dobré to hned vzdát a vydat se s nimi druhý den do práce. „Nikdy nezapomenu, jak jsem se s těmi drápy držel v tramvaji za tyč," říká Plzeňan, podle nějž není o veselé historky nouze. To třeba, když už se po několikahodinové šichtě začne hlína z obličeje odlupovat.