My jsme navštívili kemp, nastartovali počítač a začali vytvářet anglické životopisy. To, co by jinému trvalo pár hodin, nám zabralo celý večer a ještě půlku noci k tomu. Nyní už zbývala jediná věc – najít někoho, komu to pošleme. A tak jsme googlovali a googlovali. Co takhle práce v hotelu? Nebo na horách u vleku? A co v nějakém sadu? Stačila chvilka a už jsme se viděli jako portýři u výtahu s kapsou plnou dýšek, v horském středisku umístěném na úpatí sopky a také v sadu s nejlepšími jablky na Zélandu.
Během jediné noci jsme odeslali snad padesát emailů a nenápadně si tipovali, kam nás vezmou. Nečekali jsme desítky odpovědí, ale v hloubi duše jsme si je samozřejmě přáli. Schválně jsme kvůli tomu zůstali co nejdéle v kempu, abychom byli on-line a v případě potřeby mohli okamžitě jednat – odpovídat. Jenže přání je věc jedna, realita druhá. Nikdo se bohužel neozval, a tak jsme mírně nervozní pokračovali v naší cestě do města Kerikeri.
Na další dva dny jsme se vrátili k cestování a užívání si těchto okamžiků. Rádi bychom napsali i bezstarostných, ovšem nebyla by to pravda. Práci jsme nejen potřebovali, ale i chtěli. Být nezávislí na penězích z domova byl náš plán a zároveň tak trochu i sen. Na internet jsme se dostali po dvou dnech a jeden mail tam opravdu byl. Sběr jablek v Hastings. Že by se nám splnily naše představy o výběrových jablcích na Novém Zélandu?
