Zdroj: Deník/ Redakce„13. srpna v 6 hodin ráno nás vzbudily tlampače, že se máme evakuovat. Vykoukli jsme se z okna ven a na silnici uviděli vodu, po které už plavaly popelnice a odpadky. Když jsme vyšli s manželem a dětmi ven, brodili jsme se po kolena ve vodě. Bylo nám jasné, že už máme zatopený celý sklep. Ven jsme se dostali ještě klasicky dveřmi, ale třeba pro sousedy, kteří odejít nechtěli, museli přijet záchranáři v nafukovacím člunu,“ říká sedmapadesátiletá Dagmar Bártová, která se do Malické 15 na Roudné nastěhovala i s rodinou začátkem července 2002. O měsíc později už byt opouštěla.

„Došla jsem s celou rodinou až nahoru ke krčmě Hacašprnda, odkud jsem se slzami v očích celou situaci pozorovala. To byl velmi silný moment, dlouho jsem tam stát nevydržela, bylo mi hrozně smutno. Nedlouho poté jsme se dozvěděli, že na Roudné dokonce spadly tři domy. V tu chvíli vám dojde, že i vy můžete přijít lusknutím prstu o všechno. Mže byla tenkrát vylitá až na čtyřproudovou magistrálu. Člověk na to jen nevěřícně koukal. Hodně to odnesla hospoda U Svatého Rocha, která je přímo u řeky," vypráví dále Bártová a dodává: „Pamatuji si, že všude kolem nás chodili statici a neustále kontrolovali domy. Říkali nám, že je všechno kontaminované, ať se ničeho nedotýkáme a ať hlavně nechodíme do svých domovů. To byl hrozný pocit,“.

Povodně 2002 v Plzni.
VIDEO: Podívejte se, jak velká voda pohřbila škodovky a lidé pluli ulicemi

Byt v Malické opouštěla 13. srpna ráno s prázdnýma rukama. S celou rodinou odjela na několik dní bydlet ke kamarádce na Slovany. V době, kdy Plzeň zasáhly povodně, pracovala jako asistentka v přízemních kancelářích svého domu, tudíž nějaký čas ani nemohla chodit do práce. „Z celé situace jsme byli tenkrát tak v šoku, že jsme odešli a nic si neodnesli. Když jsme se po pár dnech vrátili zpátky, museli jsme se při příjezdu legitimovat policistům takovými zelenými lístky – které jsme dostali při odchodu – aby věděli, že tam opravdu bydlíme. Po povodních to na Roudné vypadalo jako po válce. Celá čtvrť jakoby ztichla, všechno bylo špinavé, od bláta a celkově hodně smutné. Do domů pouštěli zpočátku jen dospělé. Tím, že jsme bydleli ve druhém patře, tak to náš byt naštěstí nijak nepostihlo, jen sklep, kde jsme měli například vinylové desky. Tragická byla samozřejmě situace u lidí, kteří žili v přízemních bytech,“ uvádí dále obyvatelka Roudné a vzpomíná, jak velká vlna solidarity se mezi místními po povodních zvedla.

Více k povodním na Plzeňsku najdete ZDE.

„Když jsme se vrátili domů, museli jsme začít vyhazovat všechno ze sklepa. Neustále nám každý opakoval, že je voda znečištěná a že musíme všechno vyhodit. V budově základní školy v Malické jsme vyfasovali rukavice, savo a další uklízecí prostředky a pustili se do práce. Pamatuji si na obrovskou solidaritu mezi místními. Všichni jsme si navzájem pomáhali. Zapojilo se i hodně dobrovolníků, kteří pomáhali s vyklízením domů. Ještě několik let po povodních, když byly velké deště, jsme s rodinou často koukali z okna a měli strach, jestli voda nestoupá. Člověk byl nervózní jen z toho, když se ucpal kanál. V Bělohorské ulici je dodnes cedule upomínající na tuto děsivou událost. Dnes je z Roudné krásná čtvrť. Samozřejmě hodně pomohly i dotace, díky kterým si lidé mohli opravit domy," uzavírá.