Není divu, většina z účastníků se neviděla padesát, šedesát nebo dokonce i sedmdesát let. Setkání rodáků už taková bývají. Tentokrát se tu, většinou poprvé, viděli potomci prvních obyvatel obytného domu Elektrických podniků, který byl postaven v roce 1940 na Slovanech v dnešní Slovanské aleji.

„Tehdy tu nestálo nic. Jen tramvajová vozovna a široko daleko jen porodnice, kasárna a pár domků,“ popisuje organizátorka setkání Hana Vališová. „Byty tu byly určené pro zaměstnance plzeňských Elektrických podniků. Můj tatínek jezdil s trolejbusem a maminka byla průvodčí a prodávala v trolejbusu v takové malé kukani jízdenky. Já jsem se tu narodila v roce 1951,“ dodává dnes dvaasedmdesátiletá Hana.

Zdroj: Deník/Pavel Bouda

Všichni kdo se na setkání potkali, jsou potomci dopraváků, ale po společně prožitém dětství se rozprchli do světa a prožili své vlastní zajímavé životy. „Já jsem v roce 1969 emigroval do Německa, po osmdesátém devátém jsem se vrátil, ale rodinu mám na Havaji. Tak jsem střídavě tady i tam,“ říká čtyřiasedmdesátiletý Jaroslav Suchý. Naopak Václav Sádlo, podle ostatních pamětníků i svých vzpomínek v dětství pěkný rošťák, se stal ředitelem Základní školy ve Zbůchu.

Zajímavé vzpomínky na dětství a konec války prozradila pětaosmdesátiletá Hana Křešová. „V našem domě se na čas ubytovali američtí vojáci. Dostávali jsme od nich plechovky s čokoládou a rozinky a za to jsme jim zpívali české písničky,“ vzpomíná ještě dnes s úsměvem. Ale zazněly tu i smutnější vzpomínky. „Zažily jsme s maminkou bombardování plzeňského nádraží a viděly umírat lidi. To jsme utíkaly z Plzně na venkov. Po návratu nás jako děti vozili po okolí američtí vojáci, kteří v našem bytě chvíli po válce bydleli. Pak jsme se dozvěděli, že později zahynuli někde na moři,“ říká smutně pětaosmdesátiletá Rudolfa Černíková.

Vizualizace zrekonstruované budovy bývalé školy v Plzni-Doubravce.
Zchátralou historickou budovu bývalé školy na Doubravce čeká záchrana

Za zmínku stojí i samotný dům Elektrických podniků. Projektoval jej Václav Klein, je památkově chráněný a ve Slovanské aleji stojí v téměř nezměněné podobě dodnes. Má tři vchody a charakterizují jej mimo jiné malá kulatá okna. „Ta vedou do spižírny. Byly to hezké velké byty s velkými pokoji i koupelnou. A každý byt měl na dvorku svoji vlastní třešeň. Jako děti jsme si vlastní hlídaly a z cizí jsme kradly,“ směje se Hana Vališová. Na závěr prozrazuje, že shánění kontaktů na všechny rodáky jí trvalo skoro čtyři roky. „Ale stálo to za to. Všichni tu máme na co vzpomínat.“