Není jediného člověka, který by někdy v životě nedostal dopis. A téměř každý už s poštou řešil nějaký problém – nedoručení nebo neoznámení zásilky, ti ´šťastnější´ i ztrátu balíku. Čas od času jsem se službami nespokojená i já, a proto mě napadlo vyzkoušet si, jaké to je být na druhé straně.

Podle zkušeností mých kolegů vím, že stát se na jeden den zedníkem nebo ošetřovatelem v psím útulku je otázka chvilky, ale stát se na jeden den poštovní doručovatelkou, to už je problém. Kvůli citlivým datům, s nimiž přijdu do styku, jsem musela podepsat dohodu o pracovní činnosti, smlouvu o mlčenlivosti, smlouvu o odpovědnosti a dokonce jsem musela dodat i výpis z rejstříku trestů. Stala jsem se zkrátka plnohodnotným zaměstnancem České pošty, jen tu zdravotní prohlídku mi odpustili. Všechny tyto náležitosti se mi díky vstřícnosti plzeňských úředníků povedlo vyřídit během jednoho dne, takže jsem včera mohla vesele nastoupit.

Problém je, že začátek pracovní doby doručovatelů je už v půl šesté ráno, někdy prý i dřív. Ranní ptáče mé druhé jméno rozhodně není, takže jsem si pro jistotu nařídila tři budíky. Klaplo to, já se vzbudila a před půl šestou jsem stála před plzeňskou poštou ve Skladové ulici. Paní vedoucí mě přidělila sympatické doručovatelce Lence Kaufnerové, která mi všechno ukáže a s níž projdu její rajon.

Doručování? Ještě ne, to až později

Samotnému doručování však předchází složité třídění. Každý dostane hromádku dopisů a třídí si je do přihrádek (neboli budníků) podle ulic a čísel. Chvilku jsem Lenku pozorovala a pak jsem se přidala. Než jsem našla já ten správný budník, Lenka vhodila klidně i osm dopisů. „Tohle tady není,“ předávám své parťačce několik dopisů, jejichž ulici a číslo jsem ani po několikerém projití popisek nenašla. Lenka je bere do ruky a během pár sekund jsou dopisy tam, kde mají být. „To je v pohodě. I po pár letech mám občas pocit, že se mi ty ulice schovávají,“ uklidňuje mě Lenčina kolegyně.

Často se prý také stává, že lidé i dvacet let po přejmenování píšou staré názvy ulic, každý má proto napsaný seznam s původními i novými názvy. Z něj se dozvídám, že Štefánikova se dříve jmenovala Čapajevova a Mikulášské náměstí neslo název náměstí Odborářů.

Když jsou všechny dopisy ve svých budnících, začíná další třídění. Aby to v terénu ´odsejpalo´, musí se dopisy z každé přihrádky seřadit přesně tak, jak se pak budou házet do schránek. Jednotlivé balíčky (my jich máme jednadvacet) se zagumičkují a uklidí do tašky. Pak už si jen Lenka připraví rekomanda a můžeme vyrazit. Vlastně počkat! Ještě nutný pohled z okna. „Bude pršet?“ ptá se Lenka. „Ten velký mrak jde pryč, ale tenhle mi jde na Koterov,“ odhaduje kolegyně.

Konečně začínáme

Autobus nás odveze na kraj čtvrti Bručná v Plzni a jde se na věc. „Dneska je toho málo, ještě nejsou důchody a nemáme ani letáky, jen tyhle Radniční listy,“ pochvaluje si Lenka. V tašce, kterou s sebou vlečeme, je jen polovina dopisů, zbytek jsme si nechaly poslat do krámku v polovině trasy. Chopím se Radničních listů, které je třeba dát do každé schránky, a už po první ulici je mi jasné, že to sranda rozhodně nebude. Ruce mám zmrzlé a prsty odřené. To od toho, jak se snažím nacpat velké noviny do malé škvíry. Některé schránky bych úplně přehlédla a nebýt Lenky, Plzeňané by si nepočetli.

Velikost schránek je většinou problém, bývají totiž příliš malé a nedá se do nich dát nic než dopis. Objemnější psaní nebo časopisy se musí přeložit nebo koukají ven, ani jedno však není ideální stav. Je nutné doručit i několik rekomand, tedy dopisů do vlastních rukou nebo zkrátka proti podpisu. Hned jak zazvoníme krátce před půl devátou na prvního adresáta, pronese Lenka: „Pán bude ještě spinkat, asi budou trenýrky.“ Než mi stačí dojít smysl té věty, otevřou se dveře a stojí v nich mladík do půl těla svlečený a právě si dopíná knoflík od kalhot. Jak poznamenala kolegyně na poště, zřejmě si jen v trenýrkách netroufl, když jsme byly dvě.

Psům prý vadí poštákův pach

V našem rajonu není žádná bytovka nebo panelák, za každou schránkou si musíme opravdu dojít. A po celou dobu téměř neustává štěkání. „Na toho si dej pozor, ten je zákeřnej,“ varuje mě parťačka, když se blížím ke schránce. A opravdu, pes si počkal, až dojdu k vratům, a pak teprve vyrazil. Tentokrát mě nevylekal, ale hned o ulici dál se to povedlo jinému chlupáči. Vůbec jsem ho nezaregistrovala, takže jsem se při štěknutí lekla tak, že by měl kardiostimulátor co dělat, kdybych nějaký měla.

Většina psů vypadala opravdu zle a bylo vidět, že pošťáky vůbec nemilují. „Prý je to proto, že z nás cítí příliš mnoho různých pachů a nejsou schopni rozeznat ten náš osobní,“ vysvětluje mi Lenka. O tom, že by psy uplácela třeba piškoty, prý uvažovala, ale nakonec od toho upustila. „Pak by se pejskovi udělalo špatně a majitelé by to svedli na mě, že jsem ho chtěla otrávit,“ vysvětluje a přidává historku o chlupáči, ke kterému se teprve blížíme. „Zjistila jsem, že hlídá jen naoko a jen tehdy, když je panička doma. To štěká a štěká. Ale jakmile leží u boudy, spí a mě si ani nevšimne, vím, že je dům prázdný,“ směje se doručovatelka.

V nohou máme prý dvanáct kilometrů

Po polovině trasy už se naše role obracejí. Já si beru do ruky dopisy a Lenka Radniční listy. Směle házím obálku za obálkou do schránek, žádám o občanské průkazy a konverzuji s lidmi. Většina je hned zajímá, proč jsme dvě a jestli mě moje kolegyně zaučuje. Je evidentní, že změnu nechtějí. „Zejména starší lidé si na nás zvyknou, důvěřují nám a změnu pak nesou těžce,“ objasňuje mi žena, která na Bručné roznáší od loňského října. „Nejhorší to bylo v zimě. Chodníky neuklizené, vozík nacpaný a ve sněhu vůbec nechtěl jet. A mráz byl, že nám ani nepsaly tužky, to bylo hodně zlé,“ líčí mi strasti běžného zimního dne Lenka. Na jaro a léto se prý už těší.

Když vhodíme do schránky poslední dopis, ani se mi nechce věřit, že to máme za sebou. A když se dozvím, že jsme během roznášky nachodily přibližně dvanáct kilometrů, ani tomu nemůžu věřit. Uteklo to jako voda. Služba mi ale ještě nekončí. Po příchodu na ´základnu´ ještě musíme zapsat, jak jsme pochodily s roznášením rekomand, dobírek a peněžních poukázek. Další papírování a razítkování nám zabere necelou hodinu a ještě jednu další prý Lenka zůstane v práci a připraví si letáky na další den. Já už ale honem běžím do redakce, abych stihla napsat své zážitky. Dřív než usnu…

A jaké je tedy povolání pošťáka? Na jeden den skvělé, ale myslím, že po týdnu v plném nasazení už bych mluvila jinak. Je to náročné. Nekřesťansky brzké vstávání, spousta kilometrů každý den a za každého počasí. A to všechno ´s plnou polní´. Až tedy příště najdete ve schránce dopis, vzpomeňte si na toho, kdo vám ho přinesl. A vězte, že to psaní měl v ruce nejméně třikrát.