Byl šéfem ateliéru družstva Fotografie U Zvonu, užíval si atmosféru uvolněných 60. let, konečně mohl cestovat. „Měl jsem velké štěstí, v práci jsem byl svým pánem, v podstatě jsem si dělal, co jsem chtěl,“ popisuje po 50 letech pocity tehdy 34letého fotografa Jiří Plzák. Pak přišla rána, srpnová invaze, konec nadějím na svobodnější život v zemi. Fotograf prožíval tragické okamžiky ve ´svém´ městě, kde nafotil unikátní snímky. Nyní vyšla kniha s názvem Plzeň v srpnu 1968, která tyto fotografie představuje.

Jak jste vnímal atmosféru druhé poloviny 60. let v Československu, potažmo v Plzni?

Uvolňování poměrů bylo znát všude – v kultuře, televizi, rádiu, vycházely Literární noviny, kde byly články naprosto svobodné.

Zvyknul jsem si na to rychle, mohl jsem cestovat, což jsem využíval, všechno šlo najednou mnohem líp.

Na to se zvyká dobře …

Pro mě to bylo ohromný, vždyť já do nějakých třiceti nikam nesměl, nikde jsem nebyl, všechno bylo zakázané. Najednou bylo všechno dovolené, na všechny moje kamarády to působilo dobře, říkali jsme si, že snad budeme moct ještě soukromničit. (usmívá se)

Z knihy Plzeň v srpnu 1968.Zdroj: Jiří Plzák, kniha Plzeň v srpnu 1968

Jakým způsobem se to odrazilo ve vašem životě?

Bez problémů jsem dostal vízum, v roce 1966 jsem byl na první výstavě Fotokina v Kolíně nad Rýnem, pak jsem byl v v roce 1968 (těsně po okupaci) na té druhé. Byla to světová výstava, bylo tam snad 1500 firem vystavujících svoje výrobky.

Vypadalo to, že se posun ke svobodě nemůže zastavit, že?

Opravdu, po 20 letech (v roce 1968) se uskutečnily oslavy osvobození americkou armádou  a pověstný Majáles. Ze začátku jsme byli překvapeni, že se to vůbec může, nevěřili jsme tomu. To byly největší signály uvolňování poměrů.

Ale přece muselo být stále dost lidí, kterým tyto změny nevoněly.

Vyrostl jsem v Plzni, dá se říct, že jsem tu měl stovky známých. A všichni, i ti, co byli ve straně, kteří tam mimochodem byli většinou kvůli tomu, že chtěli zastávat nějakou pozici v práci nebo měli děti a chtěli, aby se dostali na školu, tomu fandili, dřív byli naštvaní, že bylo vše tak utažené. I oni proto uvolnění přivítali. Celá Plzeň to prožívala, podívejte se na snímky, bylo to tam narvaný (ukazuje na fotky z oslav osvobození v roce 1968). Nikdo tomu nechtěl věřit, na druhé straně jsme měli pocit, že je to stálý pokrok, že se bude vše dál uvolňovat, bude se moct cestovat všude,…

A co běžný život? Byl znát posun v životní úrovni?

To ne, tak daleko to nedošlo. Když jsme chtěli džíny, museli jsme do Tuzexu a předtím pochopitelně sehnat bony. V krámech toho moc nebylo, nebyl výběr. Třeba v zelenině: v regálech pár minerálek, trochu mrkve, brambory. Nedalo se to se Západem vůbec srovnávat, ten rozdíl byl velký.

A měli jste vůbec porovnání?

Měli, propaganda už nefungovala. Od roku 1966 jsem jezdil na Západ, měl jsem tam kamaráda, který zase jezdil za mnou do Plzně. Měli jsme informace, koukali a poslouchali jsme západoněmeckou televizi i rozhlas.

Opravdu jste netušili, že by mohla přijít okupace?

Ne, v německé televizi jen mluvili o větším pohybu vojsk, ale ani zmínka o možném napadení. To netušil nikdo. Přece to neudělají, to by byli hloupí, říkalo se. Také jim to lidé nezapomněli.

Jaký byl první vjem středečního rána 21. srpna 1968?

Já vstával v pět, do práce chodil na šestou. Už ráno jsem zaznamenal pohyb vojáků. Říkali jsme si, proboha, to jsou Rusáci. Už byli všude: na náměstí (Republiky), Masarykově náměstí, hlavně obsazovali rozhlas, poštu, tiskárnu, …

Bohumila Stacha z Ostrova na Karlovarsku nakopali vojáci do zadku.
Bohumila Stacha z Ostrova nakopali vojáci do zadku

A vy jste vyrazil s foťáky do ulic?

Přiznám, byl jsem obezřetný, než jsem vyrazil. Ale tady lidé nekladli odpor jako v Praze, nestřílelo se, všude byl klid a tak jsem byl postupně drzejší a fotil všechno, postavil se i před kola tanků. Byl to pochopitelně divný pocit.

Pověstné z té doby bylo přesvědčování vojáků. Jak to probíhalo v Plzni?

Lidé se postupně přes den shlukli v ulicích a protože většina uměla rusky, snažila se s vojáky diskutovat. Jenže vojáci mluvit nechtěli, nevěděli, o co jde a snad ani kde jsou. Diskuze tak probíhala jen s oficíry. Tady si zrovna jeden (ukazuje na fotografii z knihy) dělá poznámky. Oni tvrdili, že nám hrozí kontrarevoluce, byli naočkovaní.

Co jste dělal v dalších dnech?

Už za týden jsem jel na Západ, na zmiňovanou cestu do Kolína. Vrátil jsem se za měsíc. Tanky a vojáci už v ulicích nebyli vidět, stáhli se do posádek.

Neměl jste chuť  na Západě zůstat?

Já jsem se vždycky na Západě cítil dobře. Jenže už mi bylo 34 let, měl jsem dobré zaměstnání, postavení, říkal si, to nemá smysl.

Na druhé straně, když jsem se vrátil z Kolína, zjistil jsem, že můj brácha, bylo mu tehdy 26, utekl do Austrálie. Ale nejen on,  zároveň jsem v Plzni nenašel desítky kamarádů, známých, většinu z nich už jsem nikdy neviděl.

Měli jsme pocit: je to definitivní konec a bohužel se to potvrdilo, vždyť tady měli 35 různých základen.

Prostranství za Hlavní poštou v Karlových Varech.
Petr Chalupa z Karlových Varů zachytil okupaci svou flexaretou

Kolik jste tehdy nafotil snímků z okupované Plzně?

Myslím, že to mohlo být tak kolem 300 fotek. Něco mezi 50 a 60 snímky jsem hned prodal v Německu, byl o ně velký zájem, kolem 80 je v nové knize Plzeň v srpnu 1968, která právě vyšla.

Měl jste později problémy, že jste se s fotoaparátem po městě v srpnových dnech pohyboval?

Nikdy. Musím ocenit, že i když mě vidělo opravdu velké množství lidí, nikdy se nestalo, že by mě někdo udal nebo nutil, abych  filmy odevzdal. Platila ale nepsaná dohoda, že fotografie dál nebudu publikovat, dávat dál. A to jsem opravdu splnil.

Jakou fotku si nejvíc ceníte?

Asi tu z náměstí, kde je kolona asi deseti tanků kolem radnice. Z toho čiší  ta hrůza, masová ukázka síly.

Z knihy Plzeň v srpnu 1968.Zdroj: Jiří Plzák, kniha Plzeň v srpnu 1968

Dostal jste se potom někdy na Západ?

Ne, za komunistů ne. Navíc, v roce 1969 začal platit zákon, který stanovil, že kdo má na Západě příbuzného – emigranta, nesmí pět let vycestovat na Západ.

Cestování na Západ jste si alespoň trochu vynahradil po revoluci.

Ano, s ženou cestujeme moc rádi. Ale pořád u nás existuje spoustu lidí, kteří chtějí druhým znepříjemňovat život.  Byl bych rád, kdyby se tohle už nevrátilo. Nejhorší totiž bylo, že se člověk musel o všechno doprošovat.