Pamatujete si na první kontakt s fakultní nemocnicí?

Docela dobře. Když jsem byl v sedmé třídě, podstoupil jsem tady vyšetření na alergologii. Zjistili, že mám alergii na prach, žádná radost pro mou maminku, která doma tehdy musela pořád utírat prach.

A pak?

Už nic. Žádné ošetření jsem nepotřeboval. Až v srpnu 1988 jsem byl v nemocnici s tátou, který tady měl nějaké pracovní povinnosti. Tehdy mi říkal, že v lochotínském nemocničním areálu se bude do budoucna masivně stavět. Byl jsem po maturitě na gymnáziu a už jsem věděl, že mě přijali na medicínu.

Na plzeňskou lékařskou fakultu?

Ne, vystudoval jsem Lékařskou fakultu v Hradci Králové.

Proč zrovna Hradec a ne domácí Plzeň?

V Hradci bylo tenkrát nejobtížnější studium a hradecká fakulta tehdy patřila mezi špičku.

A po promoci jste zamířil do Plzně?

Ne, po promoci jsem pracoval zhruba půl roku na chirurgii v Liberci, teprve pak jsem nastoupil na neurochirurgii do zdejší nemocnice a později na chirurgii. Do plzeňské fakultní nemocnice jsem nastoupil přesně 1. března 1995.

Lékařem jste chtěl být odmalička? Po rodičích?

To ne. Tatínek byl zemědělský inženýr a maminka ekonomka. Děda byl sedlák a vždycky mi říkal, že až budu velký, budu doktor a koupí mi trabanta. Mně osobně se doktorská profese moc líbila. Uvědomoval jsem si, že je báječné necítit při nemoci bezmoc a přiložit ruku k dílu.

Proč jste se tedy profesi lékaře rozhodl opustit?

Pocítil jsem nutnost změny. Podobně jako mnoho dalších lidí jsem si kladl otázku, co chci dělat dál. A do toho přišel konkurz na ředitele Fakultní nemocnice Plzeň, jejíž jsem patriot. Chtěl jsem, aby se nemocnice dále rozvíjela, a proto jsem se přihlásil do konkurzu. Ve funkci jsem od 20. srpna 2014.

A nelitoval jste někdy?

Zatím jsem nezalitoval ani jednou. Ve funkci ředitele využiji i své lékařské zkušenosti, vlastně se všechno krásně snoubilo. Mám pocit jako bych nastoupil včera, a pořád mám obrovskou chuť do práce.

Co vám ji dává?

Hodně věcí, navíc jsem od dětství hyperaktivní. Ale energii mi dodává hlavně úžasný kolektiv lidí kolem mě.

A neměl jste při nástupu do funkce obavy, jak se k vám nový kolektiv zachová? Nebál jste se, že tam nenaleznete oporu?

Tohle mě vůbec nenapadlo. Věděl jsem, že ten tým funguje velice dobře. Že každý má svoje místo, má svoji práci, má svoji zodpovědnost, ví, co má dělat. Jen bylo třeba té hlavy nad sebou. Takže ne, toho jsem se opravdu nebál. Možná to bylo pošetilé, možná jsem si to neuvědomoval a možná jsem se měl bát. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa.

A naopak, jak vás přijali noví kolegové?

Někteří možná s určitou opatrností. Nevěděli, co po nich budu chtít. Je lidské, že když přichází změna, mnozí si říkají: Co nás asi čeká, jaká ta změna bude a co přinese? Vlastně, ať je to, kdo je to, prostě přichází k nám a co teď bude? Cítil jsem určitou opatrnost, na druhé straně jsem se jim snažil vysvětlit, že nechystám žádné personální změny a nikoho nechci měnit.

Nemocnice se za poslední léta zásadně proměňuje. Jak ji vnímáte z pohledu zmíněného čtyřicetiletého vývoje areálu na Lochotíně?

Tehdy to byl satelit s malou částí interních oborů. Vlastně by se dalo říci, že to nebyla plnohodnotná nemocnice. A postupně se z areálu stalo nejmodernější a jedno z nejlepších zařízení v celé České republice. Má skvělé odborníky, vědecko-výzkumnou činnost, rostou nové pavilony.

Čeho si vy osobně nejvíc považujete za pět let, co jste ve funkci ředitele?

Toho, že naše nemocnice má pořád velmi dobré jméno. Jsme vyhledávaní a značka Fakultní nemocnice Plzeň opravdu svítí víc a víc. A to je nejdůležitější. Toho, že nám zůstávají zaměstnanci a někteří se vrací. Třeba maminky po mateřské dovolené, kterým jsme schopni vyjít vstříc tak, aby stíhaly profesi i péči o děti. Moc si toho vážím. Vlastně jsme moc personální krizi nepocítili.

Jak si to vysvětlujete, když si ostatní zdravotnická pracoviště pořád stěžují na nedostatek personálu?

Věřím, že podíl na tom má stabilní prostředí v naší nemocnici, platy, benefity, ale hlavně to, jak se k lidem chováme. Když jsou zaměstnanci spokojení, odráží se to pochopitelně na atmosféře na odděleních a na kvalitě péče a spokojenosti našich pacientů. Potřebují ulevit od bolesti a potřebují dobré prostředí, a pokud ho mají, rádi a s důvěrou se k nám vracejí. Ale samozřejmě mě také těší náš rozvoj. Že se daří rekonstruovat a modernizovat současná oddělení, ale také stavět nová. Je to naprostá nutnost, protože vytváříme dobré prostředí pro pacienty, ale samozřejmě i pro zaměstnance, kteří zde žijí celý svůj profesní život. Lidé potřebují mít příjemné prostředí, dobrý kolektiv, práci, do které se těší a jíž odevzdají maximum. Takže ono všechno souvisí se vším. Je důležité, abychom byli ekonomicky stabilní. Abychom dobře zaplatili zaměstnance a zároveň mohli i rekonstruovat. Jde to ruku v ruce.

Všechno ale nemůže být idylické. Co se za těch pět let podle vašeho názoru nepovedlo nebo se to mohlo udělat jinak?

Zatím se úplně nepodařilo zbořit zdi, které jsou mezi jednotlivými lidmi, mezi jednotlivými kolektivy. Pořád, byť už jsme na tom hodně zapracovali, jsou tady ještě určité bariéry mezi jednotlivými obory a nefungujeme úplně tak, jak bych si představoval. To znamená jako jedna velká parta lidí, kterým jde o jediné – vyléčit pacienta. Mým cílem je, abychom všichni táhli takzvaně za jeden provaz.

A jaký máte cíl, co se týče stavebních úprav?

Aby se nemocnici podařilo uspořádat smysluplně, aby na sebe jednotlivé části jednotlivých medicínských oborů, tedy ambulance, vyšetřovny i lůžková část, navazovaly a byly snadno dosažitelné pro pacienty a pro zaměstnance. A stejně smysluplně na sebe navazovala i jednotlivá oddělení. To je dluh z minulosti.

Podařilo se to už s nově budovaným urgentním příjmem?

Rozhodně. A mám velkou radost, že už je zkolaudovaný a slouží pacientům. Fakultní nemocnice něco takového nikdy neměla. Když kdysi přišel pacient, musel si vysedět frontu před ambulancí, pak najít patřičnou vyšetřovnu a v případě hospitalizace musel dojít na lůžkovou část. To všechno nyní odpadá, lékaři a další zdravotníci z potřebných oborů budou chodit rovnou za pacientem a udělají všechna potřebná vyšetření či ošetření rovnou na místě, případně zařídí, pokud to bude nutné, i hospitalizaci. Nový moderní urgentní příjem je totiž mezioborový. Pacienti už tedy nebudou muset bloudit jako v minulosti po chodbách nemocnice a hledat jednotlivá pracoviště.

Co přijde na řadu teď?

Začala se stavět psychiatrická klinika s velkou ambulantní částí a důstojným lůžkovým oddělením, včetně samostatné zahrady pro nemocné. Chystá se stavba nového pavilonu chirurgických oborů, ve kterém koncentrujeme chirurgické a ortopedické obory, neurochirurgii, urologii a Kliniku anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny. Bude v něm šest operačních sálů, včetně hybridního, intervenční radiologie a peroperační magnetická rezonance. Ve výhledu je také koncentrovat laboratoře, laboratorní diagnostiku a genetiku do jednoho pavilonu propojeného potrubní poštou. V současnosti jsou tyto obory na třech místech a koncentrace zlepší servis pro pacienty a zjednoduší práci pro zaměstnance. Poslední bude pavilon infekčních chorob s hygienickou smyčkou, kde najdou azyl tři kliniky – infekční, kožní a plicní. Všechny plánované akce jsou v rozvojovém generelu naší nemocnice, jehož cílem je restrukturalizace celého lochotínského areálu a je zpracován na 15 let. Jak už jsem říkal, chceme přestavět nemocnici na moderní zdravotnické zařízení, jehož jednotlivé části na sebe budou logicky navazovat. Zmíněné akce zapadají do jednotlivých etap. Fakultní nemocnice pak bude poskytovat specializovanou a superspecializovanou péči na Lochotíně a Bory nabídnou základní péči s doléčováním a rehabilitací v klidném prostředí. I když jsem nyní popsal vizi patnácti let dopředu, pevně věřím, že základ všeho bude stejný v roce 2019 i 2034. Aby byl spokojený pacient, musí být spokojeni zaměstnanci nemocnice. A to nezaručí nové budovy či pavilony, ale komunikace mezi námi. Vše je v lidech a o lidech.