Paliativní medicína
Celková léčba a péče o nemocné, jejichž nemoc nereaguje na kurativní léčbu (tj. zaměřuje se na léčbu příčiny nemoci). Nejdůležitější je léčba bolesti a dalších symptomů, stejně jako řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů nemocných. Cílem paliativní medicíny je dosažení co nejlepší kvality života nemocných a jejich rodin.
Zdroj: Světová zdravotnická organizace (WHO)

Plzeňští odborníci se shodují, že tišení bolesti a doprovod umírajícím má svou nezastupitelnou roli.

Mnoho na smrt nemocných lidí je umisťováno do Léčeben dlouhodobě nemocných (LDN). Ve Fakultní nemocnici Plzeň se jedná zpravidla o onkologické pacienty, jimž je v průměru přes sedmdesát let. „U těchto lidí už je ukončena specializovaná péče a dalším těžištěm je převážně analgetická a ošetřovatelská léčba na lůžku," uvedl lékař Miloš Kopecký. Podobný přístup lze nalézt na některých dalších odděleních.

Omezená lůžková kapacita, velký počet pacientů a vytíženost personálu neumožňuje vždy zajistit všechny dimenze paliativní péče, jako například psychoterapeutické rozhovory nebo podporu rodině. Ačkoli se hematologicko-onkologické oddělení a geriatrie pacientům intenzivně věnují, přesto spolupracují s plzeňským Hospicem sv. Lazara. „Pořádáme pro klienty semináře a klub, kam chodí oni i jejich blízcí. Na oddělení se ale soustředíme zejména na léčbu kurativní, tedy zaměřenou na příčiny nemocí. V případě paliativní péče pak vedle LDN kooperujeme též se zmíněným zařízením," uvedl primář hematologicko-onko-logického oddělení Pavel Jindra.

Kvůli dalšímu zkvalitnění poskytované péče byla nedávno na onkologické a radioterapeutické klinice plzeňské nemocnice založena paliativní poradna. „Pacientům se věnuje multidisciplinární tým složený z lékaře, sestry, nutriční terapeutky, sociální pracovnice, psychologa a specialistky v péči o rány a stomie. Snažíme se o operativní řešení problémů. Věnujeme se také možnostem, které nemusí nastat, ale je uklidňující, znát jejich řešení," konstatovala koordinátorka poradny Květoslava Vachudová.

Oproti tomu lidé přicházející do Hospice sv. Lazara zde většinou umírají. Průměrná doba zde strávená je pouhých třicet dní. Nejčastějšími klienty jsou senioři trpící určitým druhem rakoviny. Pracovníci tohoto zařízení se kromě lékařské a ošetřovatelské péče snaží umožnit trpícím rozloučit se, vyrovnat se se svou konečností a důstojně zemřít. Vyjma toho nabízí psychoterapeutickou oporu, denně s nemocnými a případně i jejich rodinou mluví odbornice. V případě zájmu je možnost využít služby duchovního nebo se zúčastnit mše. Informace potvrdil ředitel hospice Jakub Forejt.

Jedna z alternativ, v níž lze toto specializované zařízení nahradit, je domácí hospicová služba. Zatím ji zajišťuje pouze Městská charita Plzeň. Největší výhodou je, že ošetření probíhá přímo doma u nemocného. „Paliativní péče se týká zdravotnických úkonů, ale i ošetřovatelské a pečovatelské služby. Součástí toho je také návštěva psycholožky, která je k dispozici trpícímu i rodině. V neposlední řadě nabízíme i duchovní pomoc," vyjmenovala vrchní sestra Charitní ošetřovatelské péče Květa Vydrová.

Forejt: Chceme, aby lidé umírali důstojně

Zaměstnanci Hospice sv. Lazara se dívají smrti tváří tvář už šestnáct let. Podle ředitele tohoto zařízení Jakuba Forejta se pracovníci snaží lidem pomoci, aby se smířili s vlastní konečností a mohli důstojně zemřít. „Chceme, aby odcházeli jako z rozkvetlého sadu a ne ze spálené země, kde už nic neporoste," vyjadřuje Forejt své přání.

Pro koho je Hospic sv. Lazara určen?
Pro umírající pacienty, u kterých byla ukončena aktivní léčba. Nejedná se výhradně o onkologické pacienty, ale o kardiaky, pacienty po mozkových příhodách a podobně.

Jaký je pro pacienta rozdíl mezi péčí na LDN a v hospici?
Rozdíl je v počtu personálu na jednoho pacienta. Pokud se nepletu, na LDN náleží jedna sestra a dva ošetřovatelé na přibližně čtyřicet lidí. To je při větším počtu pacientů, kteří jsou nesoběstační, velmi náročné. My máme pouze čtrnáct nemocných na stejný počet personálu. Druhý rozdíl je medicínský: dbáme na to, abychom pacienta neutlumili úplně. Lékaři kombinují léky tak, aby trpící nebyli apatičtí, ale komunikovali s rodinou. Na většině pokojů je rovněž přistýlka. Povzbuzujeme příbuzné, aby tady s pacienty byli a prožili si konec společně.

Jak pracujete s pacienty, kterým už nezbývá mnoho dní nebo měsíců života?
Neodstraňujeme nemoc, nebojujeme s jejím primárním zdrojem, ale s jejími symptomy, jako jsou bolest, dušnost, nechutenství… Motivujeme pacienty k nějakému cíli. Snažíme se jim dny naplnit životem, probíhá zde arteterapie, canisterapie, malujeme, děláme svíčky, pečeme. Máme dětská představení, sledujeme životní jubilea, slavíme výročí maturity, svatby. Funguje u nás také psychoterapeutka. Každý den navštíví pacienty, komunikuje se sestřičkami, případně s rodinou. Nabízíme i duchovní rozměr, ale nikomu ho nevnucujeme. Duchovní vedou s lidmi rozhovory nebo jim poskytují podporu.

Je možné člověka nějak připravit na smrt?
Snažíme se přispět k tomu, aby byl konec co nejlidštější. Aby dotyčný netrpěl bolestí, nezůstal sám v posledních chvílích, někdo ho držel za ruku, když se bojí. Pomáháme vztahům, které jsou kolem pacienta. Vždy totiž vstupujeme do rozpovídaného příběhu, neznáme mnoho souvislostí, což je náročné. Usilujeme o to, aby se rodina dala dohromady. Jsme rádi, když dojde ke smíření, vyčistí se vztahy, které byly. A jedinec odchází ze světa jako z rozkvetlého sadu a ne ze spálené země, kde nic neporoste. Je hezké, když si na něj blízcí vzpomenou a nebudou naštvaní.

Vyhledávají pozůstalí kontakt s hospicem po úmrtí svého blízkého?
Děláme třikrát do roka setkání pozůstalých, někteří přijdou pouze jednou dvakrát, jiní jsou našimi dlouholetými stálicemi. Nedávno jsem mluvil s vdovci. Jeden se svěřoval druhému, že když pere, všechno má obarvené. Vzájemně si radili, jak postupovat. Ženy si zase při setkáních povídají o technických věcech, které dosud zajišťovali jejich manželé, tím se podporují.