Sedmašedesátiletý Miroslav Jakeš je totiž polárním průvodcem. Včera o cestách vyprávěl studentům Gymnázia Františka Křižíka v Plzni.
„Chodí se posledních asi 111 kilometrů,“ říká. Každý má sáňky a co si naloží, si taky musí uvézt. „Vezete si instantní jídlo, které se zalévá horkou vodou,“ popisuje. Jen psi, kteří by vám sáňky táhli, chybí. Musíte sami.
Poblíž severního pólu je základna Barneo, jakýsi dopravní uzel expedic mířících na severní pól. Když vyrazíte v dubnu, je to prý nejlepší. „Narazíte na teploty třeba minus deset nebo minus pětadvacet stupňů. Není tam minus 40. To mám rád já. Zamrzlé moře puká vlivem driftu a unáší vás to. Moře puká, led praská,“ popisuje polárník.
A co je vlastně na severním pólu vidět? „Nic zvláštního, je to prostě zamrzlý oceán. Hrbolatý rozpraskaný led se zmrzlými nakupeninami, které musíte obcházet. Je to taková kličkovaná, nejdete přímou čarou k severnímu pólu,“ popisuje Jakeš s tím že moře tu má hloubku asi čtyři tisíce metrů.
Když na severní pól dorazíte, můžete tam být třeba jen vteřinku. „Když je vítr a drift, odnese vás to kousek dál a hned jste mimo pól,“ dodává.
Rozesměje se, že Cimrmani mají ve své hře Dobytí severního pólu pravdu. Třeba když Frištenský konstatuje, že nic tak extrovního nevidí a že když to srovná s výletem na Kokořín… tak to se vůbec nedá srovnávat! Skály pískovcový, občerstvení… a co je tady? Prd.
Cesta na pól ale bývá celoživotním zážitkem. Polárník ukazuje třeba cestovní skládací kytaru, past na lišky nebo bytelné zateplené boty, které s ním cestují.
A taky poplašné bouchací kuličky nebo pistoli na varovné výstřely kvůli ledním medvědům blízko stanů. „Jednoho jsem měl od sebe na jen pár metrů,“ říká polárník.
