„Je to samozřejmě obrovská ztráta. Předešlé ztráty neměly zpravidla ten bojový charakter, jak tomu bylo v posledním tragickém případě,“ říká Hájek.

Sám zažil okamžiky hrůzy, když se v nákladním autě vedle brány do základny v Kábulu v Afghánistánu odpálil terorista. „Explodovalo kousek za námi auto s atentátníkem. Oba jsme letěli asi pět metrů vzduchem. Všude byly střepiny, rozžhavený plech a kusy těl.,“ vzpomíná na hrůzný zážitek.

Před 10 lety s kolegy zajišťoval transport těla velvyslance Iva Žďárka, který zemřel v Pákistánu při bombovém útoku na hotel Marriot a následném požáru. Podmínky v Afgánistánu přirovnává k většímu kriminálu.

„Žijete na základně, v obrovském areálu, který je vlastně takové menší město. Jsou tam obchody, restaurace, jídelny, tělocvičny nebo bary. Nemocnice byla přímo na základně, kde jsme byli neustále zavření, takže podmínky života obecně nebyly zrovna příjemné,“ říká. „Když už jste chtěli opustit areál, tak jedině v pancéřovaném autě,“ dodává. Právě poranění tlakovou vlnou po výbuchu bomby musel jako lékař řešit nejčastěji.

Rozloučení s vojákem Patrikem Štěpánkem v kostele Panny Marie Růžencové na Jiráskově náměstí v Plzni proběhlo se všemi vojenskými poctami.
V Plzni se naposledy rozloučili se zemřelým vojákem Patrikem Štěpánkem

Po hrůzách z válečné zóny se člověk těžko vrací do normálního života. „Samozřejmě, ale záleží na odolnosti. Ale mohou se dostavit depresivní stavy, či jiné psychické poruchy,“ pokračuje Hájek.

„Najednou se vrátíte do světa plného volnosti. A pak dochází i k absudrním situacím, kdy jste z Afgánistánu zvyklí při usínání poslouchat hluk vrtulníků a při návratu slyšíte jen ticho a nemůžete spát,“ říká.