Spoluzakladatel plzeňské nonkonformní literárně dramatické scény s názvem Antidivadlo se rovněž podílí na literárním životě v Plzni jako člen redakční rady měsíčníku Plž. V roce 2006 získal za sbírku Směr spánku prestižní západočeskou Cenu Bohumila Polana. Na střední průmyslové škole strojní vyučuje český jazyk a dějepis.
Slavnosti umění byly dobrou příležitostí, jak Janu Sojkovi, muži mnoha profesí, položit pár dotazů.
Jak se vám líbily Letnice umělců v Plzni?
Číst v takovém prostředí, jako je katedrála sv. Bartoloměje, je velkým zážitkem. Bral jsem to jako poctu a výzvu zároveň. Všichni milovníci poezie, kteří nepřišli, se ochudili o hodně. Určitě by si mezi účastníky toho svého básníka našli. Škoda jen, že se osobně nemohl zúčastnit Josef Hrubý. Ovšem jeho verše zazněly i tak.
Jak vypadá v současné době všední život spisovatele, kterému vyšlo již několik knih?
Sedí u maturit a chvílemi žasne obdivem, jindy zas trne hrůzou. Těší se na prázdniny, což je takový každoroční učitelský Mount Everest. Antidivadlo stále funguje, což nám všem po těch osmnácti letech přijde nepochopitelné. V sobotu 9. června se představíme na festivalu v Nepomuku a na podzim opět v mateřském divadle Dialog.
Máte čas se věnovat i své literární kariéře? Na co se můžeme těšit?
Na psaní mám čas jen v létě. Poezii se ale věnuji neustále, ta si přichází, jak se jí zlíbí, bez ohledu na den, čas či roční období. K próze je však třeba nejen nápad, ale i určitý pracovní režim a hlavně klid. Takže o prázdninách. Rád bych dokončil knihu povídek a zvolna dotahuji i básnickou sbírku. Spěch je ale největší nepřítel poezie.
V těchto dnech se hodně mluví o plzeňské kultuře. Jak se díváte na to, kam se naše město v téhle oblasti ubírá?
Řekl bych, že kulturně Plzeň rozhodně nestrádá. Otázkou je, co určití lidé za kulturu považují a jaký typ kulturního vyžití vyhledávají. V některých případech bych to opravdu ne vždy hodnotil pozitivně.
