Abych věděl, oč v soutěži běží, vyzkoušel jsem si test i já.

Naštěstí budu psát nanečisto, uklidňoval jsem se v duchu a doufal, že způsobím co nejmenší ostudu sobě i Plzeňskému deníku.

Test sestával ze třiceti otázek, odpovědi jsme vybírali z možností a), b), c), d), e), f). První prověrka inteligence však přišla ještě před ním. „Správnou odpověď nekroužkujte, ale křížkujte," vysvětlovala jedna z dívek, které měly naši skupinu na starost. Musel to být zvláštní pohled: Třicet dospělých se tísnilo v lavicích první třídy, všichni čekali na zadání a na to, až se usadí poslední příchozí.

Pomyslný startovní výstřel zazněl po půl jedenácté. Z otázek mi na první pohled přecházel zrak a měl jsem dojem, že jsem se omylem dostal na soutěž Nejlepší matematik.

Po bližším prozkoumání se ukázalo, že jde spíše o logické uvažování, ale v případě některých vyloženě počtářských otázek ani logika nepomohla.

Snažil jsem se doplňovat číselné a písmenné řady, sčítal jsem nohy zvířat na dvorku jakéhosi hospodáře, zíral na roztodivné obrazce, které spolu měly mít cosi společného… Jako doma jsem se cítil u otázek češtinářských, potěšilo mě i pár zeměpisných.

„Zbývá vám patnáct minut," oznámila pak dívka za katedrou a někdo za mnou se zhrozil.

Potom už byl konec a následovalo desetiminutové čekání na vyhlášení výsledků. Zpestřil nám ho televizní štáb s Romanem Šmuclerem v čele, který opadající nervozitu pečlivě zaznamenával. Rozhovor s Romanem Šmuclerem najdete v pondělním Plzeňském deníku.

Že jsem nejspíš díky zázraku nasbíral 18 bodů, mě překvapilo. K postupu jich samozřejmě bylo třeba víc (číslo organizátoři pečlivě tajili) a na tuto metu z mé skupiny dosáhlo sedm lidí. Následovaly rozhovory a vyloženě sportovní a srdečné gratulace, což bylo pěkné sledovat.

Na konkurz v Plzni dorazilo 150 lidí, z nichž test splnila necelá třetina. S tím, že Nejchytřejším Čechem nebudu já, jsem počítal. Ale pokud se jím stane někdo z těch padesáti, budu rád.