Jana Průchová

Hlavní sestra Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje, 57 let, vdaná, dvě děti, dvě malé vnučky, rodačka z Plzně, nyní žije v rodinném domku na venkově na Plzni-jihu.

S rodilou Plzeňankou, jejíž motto je „nechtěj být člověkem, který je úspěšný, ale člověkem, který za něco stojí“, si Deník povídal nejen o tom, co při výjezdech do terénu zažila, na co ráda či nerada vzpomíná, ale i třeba o tom, jak se dnes lidé k záchranářům chovají a zda přibývá zbytečných výjezdů.

Vraťme se na začátek. Proč jste se rozhodla stát zdravotní sestrou?
Už odmalička jsem obvazovala panenky a hrála si na doktorku či sestřičku. Ale to hlavní rozhodnutí přišlo na základní škole, kde jsem bojovala s matematikou, a protože v té době ji zdravotnická škola vyučovala jen dva roky, byla to pro mě jasná volba. Myslím, že nás takových sestřiček bylo mnoho (smích).

Zdroj: Deník/Milan Kilián

Kde jste po studiu začínala jako sestra?
Na ARO v nemocnici v Sokolově, kde jsem pracovala jako anesteziologická, árová a výjezdová sestra. Po mateřské jsem dostala nabídku k Letecké záchranné službě. Nevěděla jsem, zda ji přijmout, protože děti byly hodně malé a manžel pracoval na směny. Tenkrát mi pan primář Petr Hora z letecké záchranky v Líních řekl, že taková nabídka se neodmítá a přijde pouze jednou. Tak jsem to zkusila, za pomoci babičky a manžela jsme to společně všichni zvládli a já si postupně plnila sen.

Na letecké záchrance jsem prožila krásná léta, ale pak přišla rána, všichni jsme obdrželi výpovědi a letiště se pro leteckou záchranku uzavřelo. Vrtulníkový pluk byl v rámci Armády ČR postupně rozpuštěn a já hledala místo a rychle ho našla – zde na Zdravotnické záchranné službě. Přijali mě jako výjezdovou sestru, ale protože jim letecká spadla pod křídla, dělala jsem dál sestřičku letecké záchranky již pod křídly ZZS a v té době se létalo se soukromým subjektem. Když se pak zase otevřely Líně, už jsem jejich nabídku odmítla a zůstala zde, protože jsem tu byla spokojená. Vyhovoval mi i dvanáctihodinový cyklus, jelikož na letecké jsme sloužili čtyřiadvacítky, což se dvěma malými dětmi není optimální. Navíc chtěli, abychom šli do služebního poměru jako vojáci, což jsem nechtěla.

Vraťme se ještě k letecké záchrance. Tam to není jednoduchá služba. Létáte k nejzávažnějším případům, navíc mnohdy za podmínek, kdy by se jiní báli vzlétnout… Jak jste se s tím vyrovnávala?
Byla jsem v té době mladá. Byl to pro mě adrenalin a vše šlo stranou, nepřipouštěla jsem si žádné možné komplikace a rizika. Navíc medicína tam byla opravdu hezká a byl tam úžasný tým lidí.

Záchranářské sanitky jezdí po Plzni už 50 let. Pomoc pacientům se později rozšířila i mimo krajské město, dnes zdravotnická záchranná služba pomáhá v celém kraji.  Foto. ZZS PK
Záchranka oslaví 50. výročí ve velkém, zvána je veřejnost

Z Líní startují letečtí záchranáři od roku 1991 a je to jediné místo v republice, kde leteckou záchranku provozuje armáda. S leteckou záchrankou v Líních létají ti nejlepší armádní piloti, s těmi se nemusíte bát, jste v dobrých rukou…
Byla to pro mě velká škola života, splnil se mi sen mnoha záchranářů nebo sester.

Po letecké službě jste působila jako výjezdová sestra na záchrance, takže jste si zásahů v terénu užila více než dost. Jsou případy, na které nezapomenete, ať již v pozitivním či negativním slova smyslu?
Určitě. Co se týče pozitivních vzpomínek, musím zmínit můj první porod, který mě zaskočil v Plzni na Jižním předměstí v sanitním voze. Při cestě do porodnice mi začalo být jasné, že se miminko narodí dříve, že musíme zastavit, dítě spěchalo na svět. Porod jsme zvládli s řidičem, jelikož lékař nás již nestihl dojet.

Byla jsem tehdy v takovém šoku, že když se mě maminka před porodnicí zeptala, co se narodilo, tak jsem musela nakouknout do izotermické fólie a přesvědčit se o pohlaví děcka (smích).

Pak mám ještě jeden hezký zážitek. Vezla jsem pozemní cestou do Brna k transplantaci srdíčka chlapce, který byl tenkrát ve věku mého syna. Hodně jsme se sblížili, s ním i jeho maminkou. Přišli pak za mnou ještě na záchranku poděkovat, dodnes si píšeme, posíláme přání k Vánocům, dokonce mě navštívili doma. Chlapec dodnes žije, zpívá v rockové kapele, prostě pecka.

Když už jsme zmínili pacienty, kteří poděkují za pomoc, záchranu života… Přibývá jich?
Myslím, že ano. Zrovna před chvílí jsem četla dvě poděkování v e-mailu. Lidé se naučili poděkovat záchranářům, přijdou, podají ruku a přinesou nějakou dobrotu ke kávě, která kolegům zpříjemní službu. Pro záchranáře je to podle mě úžasné. Mně takto přišla poděkovat paní, které jsem si povšimla bezvládně ležet na chodníku, když jsem jela z práce. Ležela v bezvědomí na zastávce a mně se povedlo ji zresuscitovat. Byla to paní učitelka, která měla srdeční zástavu. Mám od ní moc krásný dopis s poděkováním, dnes se těší dobrému zdraví a je po operaci srdeční chlopně.

Na Karlovarské třídě v Plzni se srazily dvě tramvaje
Podívejte se, jak vypadal zásah záchranných složek při srážce tramvají v Plzni

Jsou naopak výjezdy, které z hlavy jen tak nevymažete, s nimiž jste se těžko vyrovnávala?
Všeobecně jsou to dopravní nehody mladých lidí, kteří v pátek, v sobotu v noci sednou ovlivněni alkoholem za volant a něco se stane. Jsem matka, tak se vžijete do pocitu rodičů, kterým se již dítě nevrátí domů. Samozřejmě se těžko vyrovnáváte se všemi případy s dětmi, je to stresující.

Kolik let jste strávila aktivně coby sestra v terénu a proč jste se pak rozhodla přejít do kanceláře?
Výjezdová jsem byla zhruba dvě desetiletí, pak následovala cesta staniční sestry a při funkci hlavní sestry administrativy neustále přibývalo, musela jsem se výjezdů vzdát. Velkou roli sehrály i zdravotní problémy.

Podle statistik je výjezdů záchranné služby, např. v porovnání s dobou, kdy jste tam začínala, mnohem více. Čím to je?
Dříve výjezdové posádky vyjížděly k náhlým zástavám oběhu, dopravním nehodám, úrazům a podobně. Dnes to je o něčem jiném, jsou to i výjezdy k narkomanům, bezdomovcům, do hospod. Nyní nejvíce vyjíždíme k chronicky nemocným lidem a seniorům.

Jak se změnilo chování veřejnosti k záchranářům?
Dříve tam byla úcta. Ta zejména na vsích přetrvává, tam se vám paní omlouvá, že si vás vůbec zavolala. Je vám až líto, že si lidé o pomoc neřeknou a ještě se omlouvají. Zatímco mladší jsou stále agresivnější a za pomoc ani nepoděkují. Lidé mají pocit, že mají na vše nárok. V posledních letech se velmi diskutovaným tématem stává přetíženost záchranné služby.

Řidička záchranářka Ivana Krsová (vlevo).
Jízda s majákem je náročná, ale řidičky záchranky žádné úlevy mezi muži nemají

Přibývá zbytečných výjezdů, kdy lidé záchrannou službu zneužívají, kdy si ji zavolají třeba jen proto, že se jim nechtělo k praktickému lékaři?
Ano, někdy suplujeme praktické lékaře, pohotovosti, i to se stává. Záchranná služba eviduje stále více případů, při kterých výjezd sanitky není bezpodmínečně nutný.

Za rok to jsou jen v Plzeňském kraji desetitisíce telefonátů na tísňovou linku 155 a vy samozřejmě musíte vyhodnocovat, kam jet či nikoli. V poslední době stanulo hned několik pracovníků operačního střediska před soudem kvůli tomu, že nevyslali pomoc pacientovi, neboť situaci špatně vyhodnotili. Jak se na to díváte? Nemůže to vést k tomu, že budete raději jezdit všude, což samozřejmě stojí peníze, ale na druhou stranu, neriskujete?
Je pravdou, že po soudních sporech z poslední doby naše posádky jezdí více. Je třeba k tomu říct, že operátorka to má strašně těžké, vše vyhodnotit, nějak uchopit výjezd a předat posádce. Informace jsou někdy zkreslené, jindy nafouknuté a podobně. Pacient někdy nedokáže rozeznat, co je pro něj život ohrožující. Operátory a operátorky se snažíme vést k tomu, aby rozpoznali různé priority výzev. Nedávno operátorka neposlala sanitu pro pacientku s týden trvající bolestí zad, následně jsme obdrželi stížnost a přišlo trestní stíhání. Operátoři se bojí nyní vlastního selhání.

Vraťme se k vaší pozici hlavní sestry, kterou budete příští rok vykonávat už dvacet let. Jak se to dá tak dlouho zvládnout?
Je toho hodně a je to psychicky náročné. Ale důležité je říci, že je tu skvělý kolektiv.

Není jednoduché skloubit věci, jako jsou práce a rodina, a získat rovnováhu s osobním životem. Je to vždy náročné, zvláště na začátku, než si všechno sedne. Chcete-li skvěle zvládat roli matky i pracovní vytížení, musíte myslet i na sebe a nechat si nějaký ten čas jen pro sebe. Baterky si dobíjím s rodinou a relaxem s knihou a s pejsky. A naučila jsem se už trošku rozdělovat rodinu a práci.

Posádka 1. Koronerské ve složení lékařka Dagmar Tydlitátová (bez čepice) a řidička Jitka Strnádková.
Nejhorší jsou mrtvé děti, nezapomenu ani na muže okousaného psy, říká koronerka

Za svoji práci jste získala už několik ocenění, před pár týdny od Asociace zdravotnických záchranných služeb ČR za významný přínos v oblasti neodkladné přednemocniční péče. To vám muselo udělat radost…
Je to pro mě velká pocta, toho si strašně vážím. Je radost pracovat s lidmi s tak velkým smyslem pro zodpovědnost a týmovost.

Zdravotnická záchranná služba v Plzeňském kraji oslaví v pátek 17. května 50. výročí. Co byste jí přála?
Aby si lidé záchranářů vážili, aby k nim měli úctu. Máme tu skvělý tým lidí, kteří se neustále vzdělávají, záchranářů, kteří to dělají srdcem a žijí pro práci. Máme velmi pěkný vozový park s nejmodernější přístrojovou technikou a toho všeho bychom si měli vážit.