Tak vzhůru k první vyjížďce. Vyrážím na kole z Doubravky přes Újezd. Chci se podívat na pár míst v Bukovci, zamířím k Berounce – ta mě bude provázet vlastně celou cestu, určitě nezapomenu na Chlumek a místní konec světa, tedy zaniklou papírnu.

Je sváteční odpoledne, něco před druhou hodinou odpoledne. Obloha je zatažená, mraky si naštěstí vodu drží nahoře. Na vyjížďku je příjemné teplo, kolem dvaceti stupňů.

Po levé straně pozoruji Chlum. Tam se určitě nevydám. Tenhle kopec přece všichni znají, navíc je to moc do kopce.

Míjím velkou odbočku na Bukovec a pokračuji dál k Zábělé. Po pár stech metrech ale odbočím doleva. Poznávat domorodce, trochu zapomenutá místa a hledat nějakou hospodu na trase.

Ulice K Úvozu je pro tento úkol ideální, myslím si. Přichází první zklamání. „Kam jedeš, co hledáš,“ ptá se mě starší chlapík. „Ne, hospoda už tady dávno není,“ odpoví mi za pár okamžiků.

Sjíždím dolů až projedu viaduktem. Nade mnou projede s velkým hukotem vlak, hodiny ukazují 13:50, za dalších pět minut se prožene další souprava.

Hned za viaduktem vede cyklistická stezka až k Dolanskému mostu, za pár minut, co tu stojím, projede tímto směrem pět cyklistů. „Je tam opravdu krásná příroda,“ poučuje mě turista vydávající se tímto směrem.

Karolína a Kačenka

Já sjíždím dolů, ale nevydám se doleva po cyklotrase, ale rovně kolem kapličky až dolů k Berounce. To místo stojí za zhlédnutí. Na řece poponášejí vodáci několik raftů, novotou září nová vodní elektrárnička, cedule hlásí nově vytvořený rybí přechod. Napravo místo naopak hyzdí polorozbořený starý mlýn.

Přesto se chvilku kochám a poté se vracím vzhůru ke kapličce. Po levé straně vidím kouzelnou chaloupku, na zápraží děda s vnučkou. „Můžu si chaloupku vyfotit?“ ptám se a pán mi ochotně vyhoví. Ještě se dozvím, že i starý rozbořený mlýn by měl v nejbližší době nějaký pan Dvořák dát dohromady a pak mi majitel jen potvrzuje to, co mě před chvílí napadlo. „Tady je to konec světa.“ Je, ale pěkný.

Nakonec přichází ještě maminka holčičky a vede další ratolest. Nahlašuje mi i jejich jména a já se spokojeně loučím.

Prohlídnu si kapličku, památník obětem první světové války a objevuji pro čtenáře první slepou cestu. Projedu totiž kolem žluté kapličky a cesta mne svede dolů znovu k řece. Tak tudy ne, přátelé! Znovu stoupám do strmého vrchu.

To ale není nejhorší, mnohem úděsnější je, že jsem zapomněl jména dětí. Ne svých, ale z fotografované chaloupky. Potupně se vracím. Rozhodně však příjezdem zlepšuju náladu celé rodiny před domem. „Karolína a Kačenka,“ hláskují mi snad všichni na zahradě. „Nechcete papír a tužku?“ směje se ještě majitel. Hrdě odmítnu.

Na kopci ale hned vytahuji sešit a rychle si jména zapisuji. Potřetí už bych se vrátit nedokázal.

Lávka se žebříkem

Rozjíždím se po trase cyklostezky číslo tři a mířím k dalšímu viaduktu. Potřeboval bych si dát něco k pití. Fotbalové hřiště je ale podle očekávání prázdné, na trávě místo hráčů prorůstá jetel. Pokračuju dál po trase osmadvacítky na konečnou. Jsem zvědavý na Chlumek, kde tak dlouho čekali na kanalizaci, a chci si prohlédnout také zaniklou papírnu.

Stoupám k horizontu, vlevo za tratí se tyčí Chlum, přede mnou je pár domků – Chlumek. Nikde ani živáčka, pokračuju k papírně.

Před velkým parkovištěm vede cesta směrem k Chlumu, já si místo toho prohlédnu budovu Systhermu. Snažím se dostat dovnitř, proniknu přes první dveře, nedozvoním se ale nikoho.

Několik turistů jde cestou k Chlumu, já se davu držet nebudu.

Objíždím budovu a po asfaltce se vydávám ve směru tabule Penzion Bukovec.

A jsem zase u Berounky, u jejího umělého ramene pohánějícího další vodní elektrárničku. Přejedu mostík, míjím penzion, který je ve skutečnosti obyčejnou ubytovnou, a zastavuji protijedoucí dvojici na kole s vozíkem pro děcko. „Pokračuje to někam?“ ptám se jednoduše.

Chlapík říká, že nikoliv, jsme přece na ostrově. Cyklistka ale připomíná lávku za rozpadlou kolnou. „Vy byste se přes ni sám mohl dostat,“ nabízí mi naději.

Oba měli pravdu. Nejdřív jedu kolem budov stále dozadu, cesta pro kolo však brzy končí. Hle další objevená slepá cesta! (na mapě později cestičku najdu).

Jedu zpět. Na dvoře domu žongluje malý kluk s menším fotbalovým míčem, chci se ho zeptat ještě na lávku. Počkám si, je dost dobrý, míč mu spadne až ve chvíli, kdy má sedmdesát dotyků.

Nakonec dostávám informaci, že k rezavé lávce se opravdu dostanu na kole, na druhém konci se ale zbortila a tak bych musel s kolem slézt po žebříku.

Na zrezlém můstku se necítím zrovna nejlépe, na druhém břehu je lávka opravdu zborcená, úzký železný žebřík překonává snad třímetrový rozdíl.

Chtěli mě asi zabít, s kolem to sám neslezu. Raději se vracím.

Cesta pionýrů

Vydávám se na závěrečný díl cesty, k mostu u svatého Jiří vedoucího k Pecihrádku. Před závěrečným úsekem si ale dám ještě jednu slepou zajížďku, tentokrát vědomou k jezu Berounky.

U mostíku přes umělé rameno se vydám proti proudu po levém břehu po příjemné písčité cestě. Červenobílou závoru na začátku míjím bez povšimnutí. Projedu pár set metrů a jsem u velkých zdymadel a jezu, který směřuje pravou Berounku doleva do oblouku. Příjemně si oddáchnu, vypiju zbytek vody ve flašce a dobře naladěn se vracím. Vyjedu až k budově Systhermu, na vrcholu odbočuji doprava po kamenité cestě znovu k Berounce. Pokusím se dojet po druhém břehu Berounky až do cíle.

Sjedu k řece a pokračuju po louce. Téměř okamžitě se dostávám na úroveň jezu a už před sebou vidím houštinu, malý lesík.

Ještě než do něj vniknu, poté, co najdu úzkou uličku, obhlédnu a vyfotím brloh bezdomovce. Jsem pevně rozhodnutý, že tohle nebude další slepá cesta. Dojdu až k mostu. Nevzdám to. Od začátku musím kolo vést, už se neprojedu, to je jasné..

Objevují se skalky, cesta vede těsně podél vody. Jak romantické. Najednou se přede mnou vztyčí vysoká skála, kamenné těleso dosedá až do řeky. Neprojdu. Vracím se kousek zpátky, pak ale vidím, že vzhůru vede uzoučká pěšinka. Vydávám se po ní. Cesta je najednou náročná, nahoru dolů. Kolo v ruce překáží, potřeboval bych spíš mačetu.

Většinu dnešní cesty jsem měl pocit, že neobjevuji nic převratného, jen kopíruji kroky milovníků turistiky a jen připomínám některé možnosti. Závěr je ale jiný, cítím se jako pravý pionýr. Tudy moc lidí neprošlo a s kolem už vůbec ne, jedině nějaký pomatenec. Postupuju dál, v jednu chvíli se dostávám až k železniční trati, za chvíli jsem zase dole – u řeky.

Nepotkávám žádné kolemjdoucí, zato si nahlas povídám s komáry. Nepublikovatelně. Přede mnou se zjevuje další houština. Cesta končí!? Nebreč, poroučím si. Ne, pěšinka vlevo dál pokračuje. Dostávám se z lesíka, najednou vidím nebe, mám vyhráno. Doplahočím se až k mostu. Odložím kolo. Skupinky s dětmi krmí labutě a kachny. Vyndám tyčinku a pustím se do ní. Opeřencům nic nedám, ani mě to nenapadne. Zdá se mi, že děti na mne hledí nechápavě až nenávistně. Co oni ale ví, o tom co jsem prožil. Od mostu u sv. Jiří se příště vydám na sever. Směr Bílá Hora a dál. Bez přípravy. A že to tam znáte? Ne, myslím, že ne.