„Tenkrát nebylo moc dobré počasí a čekali jsme na ně už od rána, ale přijeli od Klatov až asi po desáté hodině, protože se zdrželi ve všech vesnicích, kudy projížděli. Lidé je tam vítali a nosili jim buchty a jiné dobroty. Pamatuji si, že v čele kolony přijelo auto s českou vlajkou a českým důstojníkem,“ vzpomíná dnes osmaosmdesátiletý pamětník.

Zdroj: Deník/Pavel Bouda

Vojáci se ubytovali u místních obyvatel a dvě postele ve svém obývacím pokoji jim nabídla i rodina Poduškova. „Přišlo jich však najednou devět. Ale nechtěli do postele, na zem si rozložili karimatky a pušky si postavili do takové pyramidy u dveří. Do okna pokoje pak dali velký amplion, ze kterého vyhrávali na celou ulici dlouho do noci swingové skladby Glenna Millera.

Dětem vojáci rozdávali sladkosti a žvýkačky, a všechny obyvatele ulice dokonce pozvali na oběd ze svých zásob. „Žvýkačky i čokoládu nám dávali po hrstech. Ta byla hořká, ale nebyla tmavá, měla šedivou barvu a dala se těžko ukousnout. Hned následující den v poledne řekli všem lidem v ulici, aby nevařili, že nás zvou na oběd. A přímo před naším oknem měli polní kuchyni. Každý přišel s talířem a oni mu tam kydli rizoto. To jsme taky neznali, protože rýže za války nebyla. Měli v něm hodně masa a hrášek a bylo to moc dobré. Ještě nás překvapilo, že si pak myli ešusy v mydlinkách, to nám tehdy připadalo taky divné, protože žádné saponáty taky neexistovaly,“ vysvětluje Jiří Poduška.

Se sladkostmi je spojena ještě jedna jeho vzpomínka. „Vojáci měli sebou jako maskota bílého chlupatého pejska. A když odjížděli, tak se jim někam zaběhl a nemohli ho najít. A nasedli tedy do těch nákladních aut bez něj. Kolona se už rozjížděla, ale my jsme ho objevili a stačili jsme najít i to jejich auto a pejska jsme jim vhodili dovnitř. Nedovedete si představit, co žvýkaček, čokolád a jiných dobrot se na nás z korby auta vysypalo. Takovou z toho měli radost.“

Stovky historických vojenských vozidel v Konvoji svobody projely v neděli v poledne Plzní.
Konvoj svobody v čele s tankem Sherman projel Plzní, podívejte se

Jen poslední vzpomínka Jiřího Podušky není veselá. Jako snad každý kluk tehdy, sbíral i on poštovní známky. Cenily se zvláště ty cizokrajné a proto poprosil jednoho z amerických vojáků, aby mu hned po návratu domů poslal dopis s americkými známkami.

„On to slíbil a vzal si na mě adresu. A potom, když odjeli, tak bylo už měsíc po válce a nic nedělo. Tak jsem si říkal, že na to asi zapomněl. Jenomže potom přišel na mé jméno dopis z nějakého jejich ministerstva. On ten kluk zahynul po cestě domů ještě někde v bojích s Japonci. A oni našli moji adresu v jeho věcech a poslali zprávu na mé jméno, že zahynul při obraně vlasti. To byl smutný konec,“ uzavírá Jiří Poduška.

Na každoročních oslavách osvobození západu Čech americkou armádou ho mrzí jediná věc. „Pro tyto historické záležitosti by se měly používat na všech těch džípech, uniformách a v kempech původní americké vlajky se 48 hvězdami v šesti řadách po osmi, seřazené pěkně nad sebou a ne ty současné šikmo prostřídané.“