V následujících dnech však začala některá česká média přinášet z místa konání akce znepokojivé zprávy o údajně nezvládnuté organizaci, nevhodně zvoleném místě plném bahna po předchozích deštích, katastrofálních hygienických podmínkách, spalujícím horku a nakonec o obavě a evakuaci před blížícím se tajfunem.

Se svými zážitky a tím, jak to na místě opravdu vypadalo, se nyní Deníku oba mladí skauti svěřili.

Jaká byla cesta tam? Proběhla bez komplikací a jak jste ji zvládli?
Adam: Bylo to opravdu dlouhé, ale organizátoři nám při přestupování na Tchai-wanu zajistili osmihodinový výlet po Taipei, což bylo fajn a pro nás to byl takový bonus navíc.
Šárka: Cesta trvala i s přestupem sice 30 hodin, ale zvládli jsme to myslím všichni dobře.

Překvapilo vás něco po příjezdu na místo?
Adam: Když jsme dorazili na jamboree, bylo tam zrovna po deštích. Ti, co dorazili před námi, zažili to největší bahno a odčerpávání vody. My už jsme to potom měli o něco lepší a dalo se to zvládnout.
Šárka: Byla tam pustá pláň, na které jsme si měli původně stany stavět sami, ale právě ta skupina, co dorazila před námi, nám je stihla postavit. Ulehčila nám tak první chvíle v táboře.

Co vám ale nemohli ulehčit bylo asi to nesnesitelné horko. Byli jste na něj připravení?Adam: Věděli jsme o tom, že tam budou vysoké teploty, ale připravit se na to nedá. Teploty se pohybovaly od 30 do 35 stupňů ve stínu, a ta pocitová byla možná čtyřicet. To byla asi největší komplikace.Šárka: Naštěstí nám tam organizátoři připravili takové tunely pokryté rostlinami, které sloužily jako přírodní úkryt před sluncem. Navíc se v nich rozprašovala voda, tak jsme se tam chodili často zchladit.

Zdroj: Deník/Pavel Bouda

Co ostatní výpravy? Prý například britská výprava odjela po pár dnech na hotel?Adam: Je to pravda, že někteří po těch úmorných vedrech odjížděli. První to po třech dnech vzdala právě britská výprava, protože ti jsou asi zvyklí na jiné podmínky a tohle je překvapilo. Jezdily tam neustále sanitky k lidem, kteří z toho horka omdlévali. Takže se jim to nezdálo bezpečné a jejich vedení se rozhodlo pro přesun do hotelu.Šárka: My jsme to zvládali o poznání lépe a o nějakých zdravotních potížích z horka v naší výpravě jsme se vlastně nedozvěděli.

Ani hygienické podmínky tam prý nebyly příliš dobré. Je to pravda?
Adam: Ono udržet například úroveň záchodů je těžká věc, když je tam tolik lidí a navíc všude kolem bahno. Ale my jsme z našich táborů zvyklí, že si tam musíme týden dopředu vykopat díru v lese. Takže tohle pro mne nebyla překážka.
Šárka: Britové kvůli tomu odjeli, ale bylo krásně vidět, jak se to po jejich odjezdu rapidně zlepšilo. Korejci na to dávali větší pozor a bylo to pak opravdu lepší.

Největší znepokojení tady u nás ale vyvolaly zprávy o blížícím se tajfunu. Jak jste se o něm dozvěděli? Měli jste dost informací?
Adam: Bylo to asi v polovině našeho pobytu. Dozvěděl jsem se to od kamarádky z Holandska, to byla první informace, že se tajfun blíží. Pak už oficiálně i od naší velitelky na večerním setkání. Řekla nám, že z bezpečnostních důvodů to byl náš poslední den tady a že zítra ráno balíme a odjíždíme do Soulu.

Vybranou skupinu skautů, odjíždějících na světové jamboree do Jižní Koreje, přijal na Pražském hradě prezident Petr Pavel.
Na světové jamboree do Jižní Koreje míří i pětadvacet skautů z Plzně

Jak jste to přijali? Byli jste smutní?Šárka: Část našeho oddílu určitě smutná byla, všichni se soustředili na to, aby navázali nové kontakty a pak už se s těmi přáteli vlastně ani nemohli setkat. Ale my jsme to brali pozitivně, že uvidíme něco nového a že rádi oželíme další čtyři dny na té rozpálené pláni.Adam: Tajfun pak na to místo původního jamboree dorazil v plné parádě, takže jsme byli rádi, že jsme tam nebyli. Než dorazil potom tajfun i do Soulu, tak ztratil na síle a nijak nás nevyděsil. Ale bylo dobře, že jsme včas odjeli.

Takže jste neplánovaně strávili čtyři dny v jihokorejském hlavní městě. Co jste tam dělali?
Adam: Já osobně jsem byl z toho nadšený, protože hned druhý den pro nás měli Korejci připravené jídlo a program na všechny čtyři dny. Jezdili jsme po Soulu a objevovali tohle krásné město. Je celé zelené, čisté a plné vstřícných lidí.
Šárka: Já tam byla bohužel trochu nemocná, ale zažila jsem tam kouzelný večerní program v krásně nasvíceném městském parku se spoustou zajímavostí, mezi nimiž byla třeba i česká tramvaj.

Stačili jste vlastně ostatním ukázat něco z připravovaných aktivit?
Šárka: Stihli jsme den, kdy si jednotlivé výpravy připravily pro ostatní něco o své zemi, takže jsme se navzájem navštěvovali a prohlíželi si ty ostatní. Ale kvůli horku jsme nestačili udělat všechno, co jsme měli naplánované.
Adam: Největší téma bylo samozřejmě jídlo. Mě nejvíc zaujaly například mexické sladkosti, které nebyly vůbec sladké, ale spíš pálivé, jako třeba pálivá lízátka nebo karamelky. Ale pobavili jsme se při tom také s lidmi z celého světa, i když je ale pravda, že chuť komunikovat byla kvůli vedru nižší. Nikomu se moc nechtělo chodit po té pláni daleko.

Jaký máte pocit z celé akce. Jeli byste zase?
Adam: Já jsem z toho zpětně nadšený a užil jsem si to. Všechny ty nepříjemnosti z toho udělaly ještě větší dobrodružství.
Šárka: Žádná takhle velká akce nemůže proběhnout bez komplikací. A ten tajfun náš zážitek z tohoto setkání ještě umocnil. Takže už se těším na příští jamboree do Polska. Tam ale pojedu už jako pomocník.

Osm dnů plných činnosti, zajímavých her, ale také třeba pomoci při vaření strávili přeštičtí skauti a skautky na národním Jamboree v Hradci Králové.
Přeštičtí skauti byli na národním Jamboree

Co byste tedy poradili příštím účastníkům jamboree za čtyři roky v polském Gdaňsku?Adam: Tajfun tam asi nezažijí, ani takové horko. Takže bych jen doporučil, aby si to užili a byli připraveni na improvizaci a třeba na déšť, ten se tam dá očekávat. Ale určitě se nebát. I nepříjemné věci mohou být zábava.Šárka: Jsme skauti, tak musíme všechno zvládat. Čím horší podmínky, tím lepší zážitek.