Do poledne následujícího dne lidé skoupili vše, co se dalo – kupoval se salám na kila, boty bez zkoušení, drahé koberce i elektrovýrobky. Plzeňský obchodní dům Zdroj tehdy překročil plán tržeb o 724 procent. „Všude zbyly jen prázdné dřevěné regály," vzpomíná Marie Kreslová, která se v té době připravovala na maturitu. Ačkoliv jedna z dívek v jejím okolí, dcera vojáka, horlivě nakupovala, ona sama o chystající se reformě neměla ani tušení.

Datum celé akce, kterou ještě den před tím prezident Antonín Zápotocký veřejně popíral, 30. května vyhlásil předseda vlády Viliam Široký. Za 300 korun v hotovosti lidé dostali 60 korun, všechna ostatní hotovost byla směněna v poměru 1:50. Měnová reforma vyvolala demonstrace, které v řadě měst přerostly v protivládní protikomunistické akce. První velký vzdor proti komunismu.

„Chceme novou vládu"

V Plzni přililo olej do ohně i to, že byly zaměstnancům Škodových závodů (tehdy Závody Vladimíra Iljiče Lenina) předčasně, ještě ve staré měně, vyplaceny zálohy na výplatu. Ty byly následnou směnou znehodnoceny.

Ředitelství závodu odmítlo s dělníky o vzniklé situaci jednat, a tak se vydali pro vysvětlení na radnici. „Protože nikdo z vedení města neměl odvahu a neobjevil se, zvrtlo se to v demonstraci. Začaly se z radnice vyhazovat obrazy státníků. Jedna větev demonstrantů dokonce šla na soud, kde chtěli vysvobodit politické vězně," popsal pro web Paměť národa dění pamětník Josef Hájek, který byl v té době soustružníkem ve Škodovce. „Ale to už se informace dostaly do Prahy a byly nasazeny lidové milice z Prahy a ostatních měst a armáda. A ti demonstraci rozehnali," vzpomíná Hájek.

Podle odhadů se na náměstí kole desáté hodiny sešlo až 20 tisíc lidí, kteří provolávali hesla „Chceme novou vládu", „Máme hlad" či „Pryč s komunisty". Značné množství z nich zůstalo na náměstí až do 14 hodiny, kdy byli SNB, vojsky a lidovými milicemi částečně vytlačeni, částečně se rozešli sami.

Z náměstí  Republiky se někteří lidé odebrali k Masarykově soše na Dukelském (dnešním Masarykově) náměstí. O několik hodin později byla socha antidemonsranty stržena

Kroky některých z nich vedly na Dukelské náměstí, dnes náměstí T. G. Masaryka, kde se shromáždili kolem Masarykova pomníku, jiní se vraceli zpět do Škodovky, kde si chtěli odpíchnout směnu. Ve vstupu do podniku jim ale bránily milice. To bylo později vysvětlováno tím, že v davu byla i spousta deklasovaných živlů, kteří ve Škodovce neměli co dělat.

Dlouho prázdný nezůstal ani prostor před radnicí, který se kolem půl třetí odpoledne opět začal zaplňovat dělníky, kterým skončila směna. Radnice už ale byla bráněna kordonem policistů a milicionářů. Uzavřeno bylo i náměstí, z nějž byli přítomní do 
18. hodiny zcela vyhnáni. Postarali se o to milicionáři z Prahy a bezpečnostní složky z různých koutů republiky.

Demonstrace u Masarykova pomníku ani boje s milicionáři se Hájek už nezúčastnil. Postihu však neunikl. Ranní odchod z továrny nahlásil jeho mistr a Hájka nakonec čekalo 18 měsíců v lágru na Jáchymovsku a práce a v uranových dolech. Na rozdíl od jiných politických procesů té doby nebyly soudy s povstalci vůbec medializovány. Komunistická strana totiž nemohla připustit, že proti ní povstali příslušníci dělnické třídy, za jejíž vůdce se KSČ prohlašovala.

Večerní rudá antidemonstrace

Naopak hned v podvečer prvního června byla na příkaz vedení KSČ zorganizována antidemonstrace na podporu měnové reformy a podpory KSČ, jež vyvrcholila stržením Masarykova sousoší, kolem něhož se odpoledne vzbouřenci shromáždili. Sami komunisté tvrdili, že se akce s rudými prapory zúčastnilo čtyři až pět tisíc lidí. Ve skutečnosti se ale jednalo jen o několik stovek.

„Dosud například není známo, odkud vzešel podnět k odstranění pomníku," říká Adam Skála z Archivu města Plzně. Celá akce byla posvěcena KSČ, jednotný národní výbor však o svržení sousoší oficiálně rozhodl, až po celé akci.

Podle očitého svědka události Jaroslava Kepky probíhalo samotné svržení sochy jen v režii několika jedinců. „Ti stáli u sochy vykřikovali hesla jako Masaryka dolů. Pak se slova ujal někdo z hutí, kdo začal křičet: Přivezte ho k nám, my už si s ním poradíme," popisuje tehdy vysokoškolák Kepka, který podle svých slov neměl žaludek na to další dění sledovat. Ještě toho dne bylo litinová socha odvezena do Leninových závodů, kde bylo roztaveno. Hned v noci byl zbytek pomníku komunálními službami rozbourán a odvezen.

Plzeňské povstání

Informace o možném počtu demonstrantů se pohybují v širokém rozpětí od čtyř do dvaceti tisíc lidí.
Jako první práci zastavilo na čtyři tisíce dělníků ve Škodovce, do ulic vyrazili hlavně z hlavního závodu a doudleveckého elektrotechnického závodu.
Podle odhadů bylo při srážkách zraněno přes 200 osob.
Zatčeno bylo 650 až 2500 lidí.
Různé zdroje se liší i v počtu odsouzených. Hovoří se o 244 nebo 331 osobách.

Vězení i vystěhování

Často i náhodná přítomnost na demonstracích mnoha lidem zcela změnila život. Některé z nich čekalo vězení, jiné vystěhování z Plzně, ztráta zaměstnání nebo přeřazení na podřadnou práci. Zatímco někteří účastníci povstání byli v tichosti zatýkáni už během shromáždění, pro mnoho souzených si příslušníci StB přišli až v následujících dnech na pracoviště.

„S lidmi, kteří se demonstrací skutečně zúčastnili, se svezlo i mnoho náhodných kolemjdoucích. Docházelo například k případům, kdy byli zatýkáni lidé bydlící poblíž náměstí Republiky, kteří se vraceli domů," přibližuje Adam Skála z Archivu města Plzně, podle nějž Lidový soud v Plzni v následujících měsících projednal nejméně 273 případů a vynesl 244 rozsudků. Nejpřísnější trest přikazoval 14 let vězení. Jiný zdroj uvádí 331 odsouzených a 12 osvobozených.

„Daleko více lidí však bylo perzekvováno mimosoudně," připomíná Skála. Zatímco někteří přišli o práci, jiní byli s celými rodinami úplně vystěhovány z Plzně. A nejednalo se jen o rodiny, jejichž členové se do demonstrací aktivně zapojili, ale i desítky dalších, na které měl režim už delší dobu zálusk kvůli jejich nesprávnému třídnímu původu.

V rámci akce B (Buržoazie) byla z Plzně společně s rodiči vystěhována i Eva Hauerová, jejíž dědeček, majitel truhlárny, byl hodnocen jako kapitalista se špatným postojem k novému režimu. Rodina se navíc zúčastnila demonstrací na náměstí. To stačilo k tomu, aby obdržela rozkaz, že má do 24 hodin opustit svůj dům. Původně se měla vystěhovat do Trhových Svin v pohraničí, do domu bez střechy a bez oken. Nakonec bylo rodině dovoleno uchýlit se na letní chatu, jež se nacházela na místě dnešní Hracholuské přehrady.

Měnová reforma 1953 očima třináctiletého

Plzeňan Jaroslav Soukup Deníku zaslal vzpomínku, v níž popisuje, jak coby 13letý chlapec prožíval události 1. června, jimž byl na náměstí Republiky přítomen.

Tento den jsem utekl v časných dopoledních hodinách ještě s jedním spolužákem ze školy v Podmostní ulici a oba jsme se usadili v očekávání příštího dění na sochách morového sloupu na náměstí Republiky před radnicí, odkud jsme měli o všem přehled.

Zatím co rodiče stáli ve Františkánské ulici dlouhou frontu před spořitelnou na výměnu 300 Kč na osobu v poměru 1 ku 5 ke staré měně, viděli jsme, jak se na náměstí postupně scházejí nespokojení lidé, kterým ještě den předtím prezident Zápotonda tvrdil, že měna nebude a kteří tímto opatřením přicházeli o životní úspory. Později přišel na náměstí průvod škodováků, kteří rozhořčeně volali „nedáme se okrádat" a házeli k zavřeným vratům radnice drobné mince. Pak se někteří nespokojenci dostali do budovy a vyhazovali různé předměty a spisy. Viděli jsme, jak u morového sloupu inzultoval dav holohlavého muže silnější postavy, údajně soudce, kterého přivedli od soudu z Veleslavínovy ulice.

V té době již bylo na náměstí několik tisíc lidí. Pak se proslechlo, že byla povolána armáda a že se uzavírají některé ulice. Z našeho vyvýšeného stanoviště jsme také viděli na příklad občana s rozříznutým čelem bajonetem a obličejem zalitým krví, který byl ošetřován v jednom z výklenků kostela.

To už se také lidé snažili opustit náměstí, ale vojáci a asi také policisté, kteří po celé šíři zahrazovali ulice jim v tom bránili. Nás třináctileté kluky přece jen přes kordon v Prešovské ulici propustili a tak jsme se konečně setkali s rodiči, kteří nám za čerstvě vyměněné peníze tajně vytištěné v Sovětském svazu po polodenním hladovění dali najíst.