Na rozdíl od diváků už jste věděla, jak to celé v sobotu dopadne, protože všechny díly, včetně toho finálového, se předtáčely. Kde a s kým jste závěrečný díl soutěže sledovala?
Na finále jsem se dívala v rodinném kruhu a znovu to celé prožívala. Bylo to pro mě strašně krásné a smutné zároveň, když jsem si uvědomila, ze už soutěž končí. Ale spousta krásných věcí zase začíná a na to se hrozně moc těším.

Pro řadu lidí jste byla velkou favoritkou. Nemrzelo vás, že jste nakonec celou soutěž nevyhrála?
Musím říct, ze jsem hrozně moc vděčná za to, že jsem mohla ve finále péct s tak skvělými parťáky. Poslední natáčecí den byl pro mě naprosto nezapomenutelný. Nikdo jsme od prvního dílu nepochybovali, že Vojta má být vítězem třetí řady a jsem šťastná, že se tak stalo. A ještě šťastnější jsem, že se z nás díky této soutěži stali blízcí přátelé a plánujeme spolu spoustu dalších akcí a projektů.

Od kdy vás vlastně pečení začalo zajímat? Motala jste se v kuchyni mamince za zády už jako malá?
Motala jsem se tam jen abych ujídala mamince dobroty, které vařila. Byla jsem asi jedna z mála soutěžících, kteří s maminkou nebo babičkou nepekli už od dětství. Ale moje babička pekla naprosto neuvěřitelně, a maminka je také šikovná, ale mě to nikdy nelákalo. Začala jsem péct intenzivně až v období covidu, protože v té době jsem byla na mateřské, zároveň jsem byla těhotná s druhou mojí dcerou a zavřeli nám všechny cukrárny. Byla jsem zoufalá, a tak jsem se do toho pustila sama. A chytlo mě to.

A radí vám alespoň dnes maminka při pečení?
Ne, naštěstí mi do toho moc nemluví, ale ráda si k ní pro nějakou tu radu zajdu. Ale ne o pečení, protože mamka umí ještě miliardu jiných věcí, které já neumím.

Plzeňačka Tereza Olbrichtová se dostala mezi tři finalisty III. řady televizní soutěže Peče celá země.
Recept na Terezčiny oblíbené věnečky. Soutěž Peče celá země jde do finále

Péct ale umíte tak dobře, že jste se v soutěži dostala až do závěrečného finále. Sledovala jste předchozí dvě řady?Samozřejmě ano, protože je to podle mě krásný pořad. Myslím si, že přispěl spolu s dalšími podobnými k obrození české cukrařiny a pomohlo to gastronomii i obecně. Mám také možnost sledovat i hodně pořadů a videí v cizích jazycích, ve španělštině nebo v angličtině, kde sleduji i zahraniční cukráře a pekaře. A to mě opravdu baví.

A při tom sledování jste se rozhodla přihlásit se do soutěže o pečení?
Vůbec ne. Mě samotnou by tehdy nenapadlo se přihlásit a soutěžit. Ten hlavní důvod, proč jsem na ten konkurz Peče celá země nakonec šla byl ten, že píšu knížky. Naposled jsem vydala předminulý rok jeden dívčí román, ale zatím to nebyla žádná kniha o vaření. Šla jsem tam tak trochu hledat inspiraci, protože bych se teď chtěla věnovat odlehčeným detektivkám z prostředí, které se mi líbí. A to je právě to cukrářské, připadá mi to jako takový pěkný kontrast mezi krimi a sladkou cukrařinou.

Věnečky CosmopolitanVěnečky CosmopolitanZdroj: Tereza Olbrichtová

Vás ale, pokud vím, přihlásila do konkurzu vaše starší sestra Bára, je to tak?
Přihlásila jsem se sama, ale sestra mě k tomu přemluvila. Má ráda sladké věci ode mě a hlavně ví, jaká jsem povaha. V té soutěži to není jen o tom, že člověk dobře peče, ale že o tom dokáže mluvit a dokáže i sám sebe prezentovat před více lidmi. Proto má na mé účasti v soutěži moje sestra velkou zásluhu.

Takže na konkurz jste nakonec šla. Jak to probíhalo a měla jste trému?
Přihlásilo se něco přes 400 lidí, které pozvali na první kolo konkurzu do sídla České televize. Byla povinnost přinést něco sladkého a slaného, co jsme sami upekli a pak následovalo posezení s dramaturgy, producentem a jedním z porotců, aby se zjistilo, jestli tomu aspoň trošku rozumíme, a jestli jsme schopni o tom mluvit před kamerami. Což jsem byla, protože trémou netrpím a o nic mi nešlo. Jak jsem řekla, pro mě bylo zajímavé vidět to prostředí a trochu si nadýchat ten cukrářský svět.

Láska ke sladkému přivedla Terezu do televizní soutěže
Je hvězdou soutěže Peče celá země. K účasti v pořadu ji přemluvila sestra

Po těch pohovorech jste si už začínala věřit?Vůbec ne, to mě ani nenapadlo vzhledem k tomu, že já těch cukrářských zkušeností nemám tolik a předtím se ještě vyplňuje dotazník, kde jsem také moc znalostí nemohla potvrdit. Nicméně mi pak volali, že mě vybrali mezi třicet lidí do druhého kola. Původně jsem to chtěla odmítnout, protože to bylo den po pracovním večírku, a nechtělo se mi druhý den řídit. Nakonec jsem na to ale kývla, protože jsem si řekla, když už to dospělo takhle daleko, že to zkusím.

Tam už jste ale musela předvést něco ze svého kuchařského umění…
Natáčelo se to na jednom pražském učilišti, protože tam už se peklo přímo na místě. Pekla jsem na čas malinové indiánky a byli u toho už i Míša Landová a Josef Maršálek. Před kamerami si s námi povídali režiséři, aby věděli, jak dokážeme na kameru reagovat. Vybrali nakonec dvanáct soutěžících a čtyři náhradníky.

To jste se dozvěděli na místě nebo až po určité době?
Asi za 14 dní mi volal hlavní producent Petr Muhl a říkal, že mě vybrali do té top 12 a jestli mám o to ještě zájem. Já jsem mu tu chvíli řekla, že musím říct ano, protože kdyby mi dal ještě čas na rozmyšlenou a já zavěsila, tak později odmítnu. Tak řekl, že si mě píše a už volat radši nebude. Poté byla ještě schůzka vloni před Vánocemi v ČT, kde jsme dostali zadání.

To mě právě zajímá. Jak dlouho dopředu jste věděli, co budete péct?
Když jsem souhlasila s účastí, tak moje představa byla, že se první dvě kola naučím a ty další nebudu řešit, že to je zbytečné. Ale my jsme se na té schůzce sice dozvěděli zadání všech osobních a kreativních výzev, ale nevěděli jsme, která bude v kterém kole. To nám prostě neřekli. Tak jsme si museli připravit všechno a zhruba do měsíce a půl všechny naše recepty odevzdat.

Josef Maršálek
Josef Maršálek o novém vítězi Peče celá země: Vyhrál zaslouženě ten nejlepší

Ty jste museli odevzdat předem?Ano, proto, aby se včas nakoupily suroviny. A také, jestli jsme pochopili zadání. Samozřejmě kromě technické výzvy. Při té se jen řeklo pečte teď, my odendali ubrusy a v tu chvíli jsme pekli a ani jsme nevěděli, jak to přesně má vypadat. Technické výzvy byl velký adrenalin.

Jak na vás působila porota a celý štáb kolem natáčení?
Musím říct, že celá ta čtveřice, tím myslím Míšu, Josefa, Vaška a Terezku, jsou velcí profíci a mají úžasný smysl pro humor. Abychom se zbavili nervozity, tak Vašík třeba občas hodil nějaký vtípek a Josef Maršálek je i o samotě strašně srdečný člověk a je příjemné s ním trávit čas.

Museli jste při natáčení dodržovat nějaké zvláštní pokyny?
Oblečení nám schvalovala kostymérka Jitka, a také nás tam holky z maskérny líčily a upravovaly vlasy tak, jak bych to sama v životě nezvládla. A ještě jeden důležitý pokyn jsme měli. Odpovídat celou větou, když se nás režiséři na něco ptali, protože ta otázka pak ve vysílání nezazní. Dodnes to v legraci používáme, když si s ostatními soutěžícími píšeme.

Taky by mě zajímalo, co se pak po natáčení stalo s upečenými vzorky od jednotlivých soutěžících…
Naštěstí štáb tvoří desítky lidí, a ti to většinou zlikvidovali na místě do posledního drobečku. Nic tam opravdu nepřišlo nazmar.

Co vás na té soutěži nejvíc překvapilo?
Já jsem třeba nečekala, že štáb, který se na soutěži podílí, je tak velký. To pro mě byl zpočátku trochu šok. Když je kolem vás tolik lidí, tak ten klid, který mám při pečení ráda, je tatam. Samozřejmě všichni tam měli svoje nezastupitelné místo, takže mě to překvapit nemuselo. Ale překvapilo.

Při dni otevřených dveří si lidé prohlédli jindy nepřístupné prostory v areálu sadů v Nebílovech
Jablka, mošty, křížaly. Lidé nahlédli do zázemí sadů v Nebílovech

Měla jste nějaké reakce od diváků? Fandili vám lidé hodně?Musím říct, že jsem byla moc mile překvapená, protože během natáčení nám opakovaně říkali, ať nikdy nečteme komentáře, až soutěž začne. Ať se na to psychicky připravíme, že lidi umějí být zlí, zvláště na sociálních sítích. Já ale musím zaklepat, protože jsem se nesetkala s jedinou negativní reakcí. Nejvíc se ozývali ti lidé, co mě znali z minulosti, že jsou v šoku, že cukrařina nikdy nebyla náplň mého života. Ale začali se ozývat i cizí lidé, že mi fandí. To mě potěšilo.

Co ostatní soutěžící, byli na tom podobně?
Co jsem se tak s nimi bavila, tak kromě pár hloupých poznámek, které se vždycky objeví, tak nějaké nenávistné nebo nepříjemné komentáře nikdo nezaznamenal.

Když jste se zpětně viděla v televizi, jak to na vás působilo?
Bála jsem se, že mi bude strašně trapně, že se budu dívat s polštářem před obličejem jako na horory, a byla jsem strašně příjemně překvapená, že to tak není. Já to prostě prožívala, jako bych v tom stanu stála znovu. Měla jsem husí kůži a obrečela jsem nejen první díl, který byl pro mě hodně emotivní. Taky jsem se znovu tetelila, když jsem slyšela nějakou tu pochvalu od porotců, to bylo krásné. Nikdo tam nebyl ztrapněný a hezky to sestříhali. Je to krásný formát.

V samotné soutěži jste si vedla celou dobu velmi dobře a porota vás často chválila. Při pečení doma jste také tak suverénní?
Kdepak. Mnohokrát jsem spálila cukroví nebo naopak nedopekla. Konkrétně třeba makronky jsem kolikrát přepekla, byly pak duté a nedaly se moc jíst. Nebo chleba, to je pro mě těžká disciplína, obzvlášť chleba z kvásku. Kolikrát mi nevykynul a párkrát už šel do koše. Ale člověka tyhle neúspěchy vždycky posunou dál.

Kadeřnictví Vladimíra Hollá z Kladrub dala vale, s chutí se pustila do výroby sirupů a marmelád.
Vladimíra Hollá z Kladrub oživuje rodinnou tradici. Vyrábí domácí sirupy a džemy

Co vy sama pečete nejraději? A na čem si nejvíc pochutnáte?Baví mě péct z odpalovaného těsta. Tedy věnečky, větrníky a podobné věci, toho bych mohla sama sníst pekáč. Na narozeniny vždy dostávám od mamky místo dortu mísu věnečků a ty za deset minut zmizí. Miluju i sladké pečivo, nejvíc to z plundrového těsta, třeba croissanty. Mohla bych žít na sladkém, já víc nepotřebuju. A vlastně ještě steaky, ty taky miluju.

Změnila vám účast v soutěži nějak život?
Strašně moc, pro mě to bylo vystoupení z komfortní zóny. To by měl myslím každý člověk občas udělat, protože to člověka nabudí a nastartuje všechny smysly, fyzicky i psychicky. A to množství zážitků, zkušeností, vzpomínek a přátel, které si z toho odnáším, je neuvěřitelné na tak krátkou dobu, jakou tam člověk strávil.

Takže nelitujete, že jste do toho šla?
Ani trošku.