Karel Kaňák, který se věnoval výzkumu borovic, založil v Plzni roku 1956 arboretum Sofronka. Ačkoli jeho syn Jan nechtěl kráčet v otcových šlépějích, životní osud ho nakonec stejně k lesnictví dovedl. Nejdříve pracoval jako rentgenový laborant, zaměstnání však musel kvůli zdravotním problémům opustit. Jeho otec mu tehdy nabídl místo pomocného dělníka v arboretu.

I Janovi výzkum borovic učaroval natolik, že si dálkově dodělal lesnickou fakultu a z prozatímního zaměstnání se stala vášeň Později usedl do čela arboreta, jež vede dodnes.

Místo, které by se dalo vylepšit

Líbí se mi nápad s citlivou rekultivací náplavek plzeňských řek. Zákoutí u řek jsou velmi malebná a voda sama – v rozumném množství, je velmi uklidňující živel. Zásahy do přírody obecně by však měly být velmi citlivé a v souladu s ní, teprve pak mají svůj smysl a kouzlo. Člověk by bohužel neustále přetvářel všechno k obrazu svému, a to není dobrá cesta.

Kam chodím na kávu

Kavárny nevyhledávám, dobrou kávu, nejraději tureckou, si s chutí dám v kruhu svých blízkých. Spíše si zajdu na pivo do některých plzeňských hospod. Ale nejlepší pivo mají stejně na šalandě v Prazdroji, kam jsem po letech opět zavítal na exkurzi.

Kde jsem rád a kam bych pozval přátele

Nejraději trávím čas v arboretu na Sofronce a v okolních lesích. Arboretum loni oslavilo 60. výročí svého založení a jsem na něj patřičně pyšný. Je to oáza klidu, kde žiji a pracuji a kde se za posledních pár let udělalo kus práce. To mohou ostatně posoudit i jeho návštěvníci. Poté, co přešlo v roce 2010 pod správu města a otevřelo se veřejnosti, je jich stále více.

Kde chci být sám

Nikdy jsem neuvažoval nad tím, že bych chtěl být někde sám, a ani jsem neměl zaplaťpánbůh potřebu. Trávím čas se svojí rodinou a také se svými přáteli.

Koho z Plzeňanů z historie bych rád potkal

Vždycky mi byl blízký humor Miroslava Horníčka. V minulosti i on zavítal k nám do arboreta, tak bych se s ním rád znovu po letech setkal. Také často vzpomínám na plzeňského výtvarníka a mistra mozaiky Jirku Kovaříka. Byl to takový náš rodinný přítel a spolu s mnoha dalšími přáteli a kamarády nejen z uměleckých kruhů se scházeli v arboretu a probírali otázky politického, uměleckého, filozofického či historického charakteru. Těmto lidem jsem rád naslouchal, byly to přednášky na vysokoškolské úrovni. Rád bych si s nimi porovnal své názory na současný stav naší společnosti. Ve své kanceláři mám na tuto dobu vzpomínku v podobě obrazu od Jiřího Kovaříka, který je malován do omítky na stěně.