Jedno z nejvyšších městských ocenění dostal za odvahu při rozšiřování zakázané literatury v době komunismu a za založení samizdatové knihovny Libri prohibiti.

„Při pohledu na jména oceněných, která jsou přede mnou, mám pocit, že do toho seznamu ani nepatřím. Začíná Pavlem Tigridem a končí Václavem Havlem,“ glosoval převzetí ceny Jiří Gruntorád.

Za minulého režimu se věnoval rozšiřování zakázané literatury, kdy pokoutně přepisoval na psacím stroji s kopírákem knihy, které se nesměly číst. Pronásledovala ho Státní bezpečnost, přesto založil tajné vydavatelství Popelnice, kde vydával knížky například Václava Havla, Bohumila Hrabala, Ludvíka Vaculíka a dalších. Byl signatářem Charty 77, dvakrát okusil kriminál. Díla z Popelnice se stala základem nezávislé samizdatové a exilové knihovny Libri prohibiti, kterou otevřel po revoluci společně s Václavem Havlem.

Cenu 1. června město uděluje od roku 1993 za významný přínos demokracii, svobodě a spravedlnosti a za důslednou obhajobu lidských práv a svobod prostřednictvím médií. Připomíná události z roku 1953, kdy se Plzeňané, především dělníci ze Škodovky, otevřeně postavili komunistickému režimu při měnové reformě.

Šlo o první povstání proti komunistickému režimu ve střední Evropě, které ale tehdejší režim utajil. Milice a armáda nepokoje potlačily a následovaly rychlé soudy, vězení a perzekuce.

Gruntorád: Nic bych neměnil

V samizdatové a exilové knihovně Libri prohibiti je dnes asi 22 tisíc knih. Základ tvoří osobní sbírka Jiřího Gruntoráda.

Dostal jste už medaili Za zásluhy 1. stupně, kterou vám udělil v roce 2002 prezident. Teď dostáváte ocenění v Plzni.
Ano, a plzeňská cena pro mě má docela zvláštní význam. Nemyslím si , že je to jen taková nějaká regionální cena, kterou dává plzeňský primátor. Podle mě má nejen český, ale středoevropský rozměr. Připomíná, že v roce 1953 byli plzeňští dělníci první, kteří otevřeně povstali proti komunistickému režimu. Teprve po nich to byli dělníci v tehdejší NDR a v Polsku.

Vy jste rozšiřoval za komunismu zakázanou literaturu. Co vás k tomu přivedlo?
Samozřejmě jsem věděl, že existuje nějaký samizdat, ale teprve ve druhé polovině sedmdesátých let se mi ty knížky dostaly do ruky. Pochopil jsem, že je třeba něco dělat, abychom udrželi nějakou kulturní kontinuitu a neskončili jako rozvojová země.

K jaké knize máte nejsilnější vztah? Ať už negativní nebo pozitivní?
To je nefér otázka. To bych musel některé z těch svých skoro dětí, které jsem sám vychoval, opomenout. A to já nechci. To vám nepovím.

Dobře, tak která knížka vám přinesla největší problém?
Velký problém byl hned s tou první, kterou se mi povedlo rozdistribuovat až na druhý pokus. Byl to Morový sloup Jaroslava Seiferta. Jeho první opis kompletně zabavila Státní bezpečnost.

Je zajímavé, že šlo právě o Jaroslava Seiferta. Že vadily jeho knížky.
Seifert nesměl publikovat celá sedmdesátá léta, stejně jako nesměl publikovat v padesátých letech. Celá řada jeho věcí počínaje Morovým sloupem přes Deštník z Piccadily a jeho vzpomínky Všecky krásy světa vyšly poprvé v samizdatu.

Máte tu Seifertovu knihu dodnes v knihovně?
Mám ji v knihovně Libri prohibiti, kterou spravuji, doma ne. Dal jsem tam všechny svoje soukromé knížky. Jsou základem celé sbírky. Doma mám spoustu knih, ale ne ty samizdatové.

Bylo těžší komunisty zakázanou literaturu shromažďovat, nebo pak rozšiřovat?
Těžké bylo oboje. Aby bylo co rozšiřovat, musel jsem nejprve shromažďovat. Rozšiřování literatury bylo spojeno s obrovským rizikem, ty sítě fungovaly víceméně na přátelských vazbách. To znamená, že takovou knížku nebo časopis mohl člověk půjčit jen někomu, komu důvěřoval a pak ten řetěz pokračoval dál.

Jak na vás přišli? Půjčil jste to někomu, kdo vás udal?
Pravděpodobně, asi mě někdo udal. Ale to bylo riziko, které nesl každý.

V dnešní době se lidé ženou za penězi a úspěchem. Vy jste dělal celý život pravý opak.
Neměnil bych. Když zastaví ráno před domem auto, tak se nemusím bát, že mě zatýkají.