Její autor Pavel Kolouch propojil černobílé fotografie Plzně 
a okolí z května 1945 s aktuálními snímky a výsledek může v rámce letošních Slavností svobody zhlédnout každý.

Výstava se inspirovala projektem Ghosts of History nizozemské historičky Jo Teeuwisse, kterou Plzeňan požádal o svolení. „Napsala mi, že ani ona nebyla zřejmě první, kdo tento nápad dostal, takže o svolení žádat nemusím, ale ocenila, že tak činím. Vyměnili jsme si několik mailů a bylo velmi milé, že pokaždé vyjádřila mému klonu projektu podporu," říká Pavel Kolouch.

Celek tvoří dvaapadesát fotografií. Na jedné z nich například černobílí američtí vojáci omývají černobílý tank Sherman v současném barevném Boleváku, na jehož břehu si hrají děti. „Původní plán byl čtyřicet fotografií, ale nakonec mě tvorba trochu pohltila. V katalogu, který v nakladatelství Starý most současně vychází jako volně prodejná publikace, bude obrázků ještě o něco víc. Krátce po spuštění výstavy také zpřístupníme kompletní galerii na webu," pokračuje muž.

Vernisáž Duchů historie začíná v 15:30 hodin.

Pavel Kolouch: Plzeň mě baví svou historií

Pavel KolouchPlzeňský fotograf a filmař Pavel Kolouch dnes před Studijní a vědeckou knihovnou zahajuje výstavu Duchové historie. Fotografie z druhé světové války se v ní prolínají se současnými snímky. Nápad přišel z Nizozemí.

V čem si jsou vaši Duchové historie s těmi nizozemskými podobní a v čem se naopak liší?
Shodujeme se v principu. Ze současné barevné fotografie vystupují černobílé staré části. Tohle schéma platí. Co je černobílé, někdy poloprůhledné, je stará fotka, barevná je současnost. Zjednodušeně řekněme, že existují dva přístupy. Buď na soudobé fotografii vyfotíte původní místo čisté, ideálně bez aut, bez lidí, a postavy ze staré fotky uděláte velmi průhledné. Tyto kompozice myslím v původním projektu převládaly, v mém je jich minimum. Já se bavím tím, že postavy ze starých fotek jsou 
v interakci se současným životem. Věřím, že v tom najdou zábavu i lidé. Budu moc rád, když mi napíší své postřehy třeba přes náš web. Mě osobně velmi baví například romské asistentky tváří v tvář přehlídce NSKK za okupace. NSKK byl Národně socialistický motoristický sbor pod vlajkami se svastikami

Jak dlouho vám trvalo dát oněch 52 fotografií, které na výstavě jsou, dohromady?
Na čas se raději neptejte. Když jde všechno dobře a všechno „trefíte" napoprvé, může to být třeba jen hodina. Jednu si pamatuju. Na výstavě však budou i kompozice, které jsem byl fotit pětkrát, třeba v Dobřanech, a jiné, nad kterými jsem jen u počítače odseděl třeba osm hodin.

Zajímalo vás téma druhé světové války už dříve?
To téma mě zajímalo asi jako každýho kluka, kterej si lepil tanky a letadla, miluje spitfiry a četl příběhy z války. Měl jsem štěstí, že mi ohledně osvobození Plzně nikdo nelhal. Cesta k výstavě však vedla spíš přes můj vztah 
k Plzni. Jako student ekonomie cestovního ruchu na ZČU jsem tu prováděl zájezdy, mnoho jsem se o Plzni a její historii dozvěděl od paní Daniely Freitové, které za to patří velký dík. Postupně jsem si uvědomil, že mám Plzeň rád, že mě baví svou historií, vyhovuje mi určitá zdejší rozvaha a to, jak se věci dějou pomalu. Snad s výjimkou demonstrací po měnové reformě se tu všechno odehrává tak nějak poklidně.

Narazil jste na nějaký opravdu silný příběh?
V úplně prvním plánu je silný příběh jedné z prvních obětí plzeňského povstání, je to jediný mrtvý, kterého na výstavě uvidíte. Zřejmě jde 
o Václava Trnku – přidali jsme na ten panel i výstřižek 
s dobovou zprávou z černé kroniky. Dokonce mi bylo přáno a v soudobé části snímku k němu přijíždí sanitka. Tady je asi na místě, abych se dodatečně omluvil tomu řidiči záchranné služby, nepochybuji, že jsem od něj zcela právem dostal několik nových jmen. Stál jsem ve vozovce, fotil a radoval se, že zrovna jeli kolem, ale z jeho pohledu jsem musel být za pitomce.

Na výstavě jsou i mimoplzeňské fotografie. Odkud?
Nejvzdálenější je z Aše, kde mi pomohl můj příbuzný, fotograf Vlastimil Kula, další fotky jsou z Přeštic, Dobřan, Horažďovic, ze Staňkova, Domažlic. Ke konci výstavy je roztomilý obrázek z Trhanova, kde vzal americký důstojník místní dívku na projížďku v člunu po rybníce. Ten mám moc rád.

Jak vám pomáhali fotograf 
a restaurátor Vladislav Vítek 
a Helena Vendová?
Helena Vendová je autorem grafického designu panelů a tou pečlivou bytostí, která všechny panely rozvrhla, vysázela, ohlídala rozteče, typy a řezy písma, poskládala texty a mapy k obrázkům a leccos předělávala, když jsem měnil svá rozhodnutí. Myslím, že jí dlužím pár hodin spánku. Vláďa Vítek je jednak sběratelem starých fotek, takže spolu s dalšími partnery, jimiž jsou Západočeské mu-zeum, Patton Memorial Pilsen 
a Archiv města Plzně mi poskytl historické fotografie, 
a je to mistr skenování a retušování, takže většinu původních fotografií upravoval.

Co byste vzkázal návštěvníkům výstavy?
Já budu rád, když si lidé sami najdou, co je na výstavě bude bavit a budu nadšenej, když mi o tom napíšou. Na posledním panelu výstavy je QR kód, který přes chytré telefony míří přímo do knihy hostů na náš web, to je pro uživatele nových technologií. Při vernisáži tam budeme mít klasickou papírovou knihu.