Své umění jen potvrdil plzeňským nastudováním opery Francesca Ciley Adriana Lecouvreur. Dílo z roku 1902 mělo českou premiéru teprve před pěti lety v Národním divadle v Praze, uplynulou sobotu uvedlo operu v italském originále Divadlo J. K. Tyla v Plzni.

Výraznější osobnost, než je šéfdirigent plzeňské opery Ivan Pařík, by šéf souboru Jiří Pánek pro hudební nastudování tohoto díla jen stěží hledal. Režisér pak dokázal postavám z prostředí Comédie Française z první poloviny 18. století vdechnout život. Je to čin o to pozoruhodnější, že podivně komplikovaný a málo věrohodný děj opery podle dramatu Eugena Scriba je sám o sobě téměř k nepochopení. Vášně, intriky, jedem napuštěné fialky, smrt. Není divu, že legendární generální ředitel newyorské Metropolitní opery Rudolf Bing ve svých knižních vzpomínkách přiznal, že Adrianu Lecouvreur odmítal uvést. Plzeň zařadila operu vůbec poprvé ve své historii, Scribovu činohru připravil ve zdejším divadle před plnými sto čtyřiceti lety režisér Pavel Švanda ze Semčic.

Dirigent, režisér i publikum v plzeňském Velkém divadle měli štěstí na celý inscenační tým i na pěvecké interprety. V sobotní premiéře se blýskli sopranistka Ivana Veberová v titulní roli a hostující, v Německu žijící čínský tenorista WeiLong Tao jako její láska Maurizio. Knížecí pár z Bouillonu výrazně zosobnili další hosté – František Zahradníček s Ilonou Kaplovou, neméně se však dařilo Daliboru Tolašovi, hostujícímu Josefu Moravcovi, Radce Sehnoutkové, Ivaně Klimentové, Miroslavu Koppovi a Janu Frausovi.

Operu je možné zasadit do předepsaného rokoka, ale posun do samého začátku 20. století, kdy vznikla Cileova hudba, je zcela oprávněným řešením. K jeho působivosti přispěli Vladimír Sou– kénka jako scénograf i Mlada Šerých svými návrhy kostýmů. Adriana Lecouvreur v Divadle J. K. Tyla je dobrou zprávou pro všechny, kdo mají rádi operní romantiku ve velkém historickém rámu. Čeká je dílo sice nikoli vrcholné, nicméně zajímavé a v kvalitním provedení.