Ředitel Diecézní charity Jiří Lódr i zástupkyně Městské charity Anna Srbová se ale brání přílišným komplimentům.

„Moc si cenění vážím, ale pořád mám pocit něčeho nepatřičného, něčeho, co mi snad ani nepatří. Už jenom mít stejné ocenění jako zesnulý pan Hruška je něco neuvěřitelného,“ zpovídá se plzeňská legenda charitní činnosti Anna Srbová. „Já dělám jen každodenní mravenčí práci. Na té je ale zase pěkné, že každý den můžu udělat kousíček dobra,“ svěřuje se.

Jiří Lódr bere ocenění jako velkou vzruhu. „Zvyšuje to vnitřní motivaci, chápu to i jako poděkování prostoru charitní služby,“ vysvětluje.

Diecézní a Městská charita v Plzni existuje už patnáct let. „Plzeňská charita, i když je tak mladá, nikdy nekulhala,“ tvrdí Srbová. „Začali jsme velmi brzy s osobní asistencí, už v roce 1993 jsme začali řešit bezdomovectví,“ vyzdvihává první aktivity. Posun podle ní nastal i ve vztahu k seniorům. „Domovy pro seniory mají úplně jiný vztah než bývalé domovy důchodců. Ctí se individuální přístup, klade se důraz na osobní důstojnost,“ myslí si Srbová.

Ředitel Diecézní charity vidí velké plus ve zkušenostech v zahraničí. „Hned po revoluci jsme mohli vemku vidět jak funguje občanská společnost, jak se dělá charitní činnost. V zahraničí jsme se učili a přenášeli jsme tyto poznatky i k nám,“ popisuje důležitý impuls Jiří Lódr.

Dlouhodobým cílem je pro něho přesun některých domovů pro seniory do center měst. „Zatím jsou často v odloučených lokalitách. Lidé mají přitom právo žít v místech, kde prožili většinu života, které znají, kde mají rodinu, známé a kamarády,“ vysvětluje Lódr.

Patnáct let charitního života bere jako velké obohacení. „Nejdůležitější je, že jsme neztratili nit naděje,“ dodává Lódr.