Církevní obřad, který sloužil plzeňský biskup František Radkovský, doplnily čestné salvy před kostelem a u rakve stála po celou dobu smutečního rozloučení čestná vojenská stráž.

"Přišli jsme, abychom poděkovali za svědectví a život pana Antonína," řekl biskup, který vyzval všechny přítomné k zamyšlení nad pozemským životem i nad tím, jak by se zachovali, pokud by dnes byli souzeni. Podle Radkovského byl Husník jedním z posledních svědků, kteří se ve svém životě nesklonili před totalitou, ani hnědou, ani rudou, a "uvědomujeme si, jak moc je potřeba, aby tito lidé byly v našich srdcích, ale i v těch mladých". Biskup požádal všechny přítomné, aby udělali vše pro to, aby Husníkova památka "zůstala nezapomenutelná".

Husník, trvalý bojovník proti totalitním režimům 20. století, který do posledních chvil života neztrácel humor ani ostrý jazyk, byl vězněm nacistických i komunistických kriminálů a lágrů.

Narodil se v Plzni 17. listopadu 1921. Za okupace chtěl utéct do Francie, kde se organizovala československá zahraniční jednotka. Po překročení hranice byl v roce 1940 zatčen v Maďarsku, vězněn na Slovensku a nakonec předán gestapu v Hodoníně. Za velezradu pak byl v Norimberku odsouzen na 3,5 roku, které strávil v saském Waldheimu.

Po válce se stal důstojníkem z povolání, vystudoval hranickou vojenskou akademii a nastoupil k vojenské jednotce do Čáslavi. V roce 1950 odmítl vstoupit ke komunistům, a ve stejném roce tak byl znovu zatčen opět za velezradu a odsouzen na 13 let. Osm let pak strávil v jáchymovských lágrech a věznicích v Leopoldově a Valdicích. Podmínečně propuštěn byl v roce 1958, kdy také poprvé uviděl svoji osmiletou dceru. Až do důchodu se živil jako dělník v plzeňské Škodovce. Rehabilitace se dočkal v roce 1990, odkdy trvale besedoval ve školách i na vzpomínkových akcích po celé zemi.