„Jenže časem jsem se začal stydět za ty klobásky a párky. Samotnému mi nechutnaly. Došel jsem k závěru, že jestli tady člověk nechce umřít na rakovinu, měl by hledat ryzost a poctivost i u surovin," vzpomíná na počátky David, původním povoláním písmomalíř. Jeho profese je dnes patrná už jen z krasopisně napsané nabídky sortimentu a tužek a štětců, ležících v koutku na kuchyňské lince, sloužící k přípravě masa a dalších delikates, které dnes malý krámek s udírnou v Dřevěné ulici v Plzni nabízí.

„Manžel je masožravec, a když už nemohl jíst, co je tu všude v nabídce, začal si sám zkoušet vyrábět uzeniny, které by mu chutnaly. Sháněli jsme staré receptury a spoustu masa jsme doslova spláchli do záchodu, než se nám podařilo recepty a postupy vyladit. Dnes mám klobásku 15krát v ruce, než ji prodám, je opravdu vymazlená. Nahrály nám hodně farmářské trhy," doplňuje Janka, která je absolventkou chemického učiliště, hotelovky a podnikatelské školy, a konečně se na neakreditované škole dostala až k filozofii. Na trzích začali vůbec poprvé prodávat svou klobásovou voňku. Pravda, byla to klobáska, ale deklarovaná jako dekorace. Lidi to nadchlo a pochopili, že je to jistý druh vzdoru proti nesmyslným unijním nařízením. A samozřejmě dekorace skončila v jejich žaludcích.

Nakonec se manželům podařilo zbudovat malou domácí udírnu, která už rok na sebe upozorňuje v Dřevěné ulici vůní, jíž odolá málokdo. Krámek v Plzni z počátku otevírali jen jednou týdně. I tak si sem lidé našli cestu. „Myslím, že hlavně proto, že to, co deklarujeme, že do výrobků dáváme, tam také je. Navíc nám lidé říkají, že se jim vybaví dětství, kdy u nás nacházejí stejně chutě a vůně jako tehdy, a to je sem táhne," usmívá se Janka, která je přesvědčena, že by vše mělo být vždy postaveno na poctivosti.

Letos na festivalu regionálních potravin i proto získali jedno z ocenění.