To pomáhá řešit problémy s výchovou už 15 let a ze zkušeností nabraných za tuto dobu může jeho vedoucí Petra Štefflová říci, že převážná většina potíží je způsobena rodinou. Vliv má ale i osobnost dítěte a škola. Nejčastější chybou jsou prý chybějící hranice, které ale každé dítě potřebuje.

Co je vlastně Středisko výchovné péče (SVP), komu slouží?
SVP je státní školské zařízení, které je určené pro etopedickou klientelu, tedy pro děti s výchovnými problémy a poruchami chování. Spektrum problémů, které řešíme, je ale daleko širší, protože jdou vždy ruku v ruce s dalšími potížemi. Jsou spojené například se školní neúspěšností nebo osobnostní problematikou, jako je špatná adaptabilita dítěte nebo agresivní chování. Velmi často také s problematikou rodinnou.

Jakou nejčastěji?
Není třeba si hned představovat nějaké dramatické věci, ale mohou to být problematické výchovné postoje rodičů. Je to například přílišná nedůslednost a rozvolněnost výchovy bez hranic nebo naopak utažená pevnost, kdy rodiče vyžadují za každou cenu splnění pravidel. Převažuje ale rozhodně první varianta. Přicházejí i děti, které začaly experimentovat s návykovými látkami. Jinak zde máme hyperaktivní jedince, s poruchou pozornosti a děti, které nechtějí respektovat pravidla.

Dá se říci , že se během patnácti let, kdy provozujete SVP, vaše klientela změnila?
Změnil se především rozsah a hloubka problematiky, nůžky jsou zde hodně otevřené. SVP je zařízení, které je na rozdíl od diagnostického ústavu dobrovolné. Rodiče sem přicházejí na doporučení psychologa, pedagoga, lékaře nebo sami od sebe. To je také zásadní proměna. Zpočátku rodič kontakt sám nevyhledával a nyní ano.

Takže spolupracujete s rodinou?
Intenzivní spolupráce s rodinou je základní podmínkou terapeuticko–výchovné práce v SVP. Pokud rodiče nespolupracují, je to pro nás většinou důvodem k ukončení péče. Věkový rozsah dětí, které přijímáme, je 6 až 16 let na internátní části a 6 až 22 let v ambulantní péči – zde jsou děti, dokud neukončí profesní přípravu včetně VOŠ.

Koho přijímáte do lůžkové části?
Děti, které plní povinnou školní docházku, u nichž je patrné, že ambulantní péče nebude dostatečná. Ambulantní péčí se vždy začíná. Ve skupině je 8 dětí, většinou ve věku mezi 10 až 15 lety. V naší škole se učí podle plánu své kmenové školy, která nám dodává učební plán. Dítě se od nás vždy vrací domů. Nikdy to není tak, že by šlo do ústavu. Nemáme zde děti, kterým internátní pobyt nařídil soud.

Takže děti, které se dostávají do ústavů, k vám nepatří?
Základem je, že jsme zařízení preventivně výchovné a podmínkou je dobrovolné rozhodnutí rodiče a dítěte pro navázání spolupráce s námi. Umístění dítěte do diagnostickém ústavu v převážné většině nařizuje soud, jedná se o děti s výraznou výchovnou problematikou, ale také o děti odebrané z rodiny pro zanedbávání péče. Hodně se za posledních deset let změnil i postoj rodičů. Zatímco pro ně byl dříve učitel uznávaná autorita, dnes stojí za dítětem a chodí si na vyučujícího stěžovat, že jejich děťátku ubližuje, protože po něm něco chce.

Jak se rodina finančně podílí na úhradě pobytu v SVP?
Strava je vyjde zhruba na 85 korun denně a za lůžko zaplatí 120 korun na měsíc.

Lze za osm týdnů vidět výsledky?
Rodiče nám dávají zakázku: Co by si představovali, že se změní v chování dítěte . Zakázka v souvislosti s diagnostikou, která se udělá za prvních 14 dní, je základem pro nastavení cílů pobytu. Na konci zpracujeme závěrečnou zprávu. Dá se říci, že za osm týdnů pobytu nastartují pozitivní změny. Pokud výchovné problémy trvají řadu let, tak není samozřejmě možné to za dva měsíce změnit. Po pobytu vždy následuje ambulantní péče, v případě potřeby doporučujeme i péči dalších odborníků.

Jak vypadá den dítěte, které je zde po osm týdnů ubytováno?
Po probuzení je rozcvička, uklidí si, jde na snídani, pak je tzv. malá ranní komunita, kdy zhodnotí s nočním vychovatelem, jak zvládlo večer, vstávání a rozcvičku. V osm hodin převezme děti vyučující a jde s nimi do školy. Učí se zde malotřídním způsobem, takže jsou všechny děti bez rozdílu věku v jedné třídě a učí se podle plánu ze své kmenové školy. Učitel si tedy musí výuku zorganizovat tak, aby s každým probral, co mu škola určila. Vyučování trvá pět hodin.

Co dělají po výuce?
Po škole jdou na oběd, pak je půl hodiny relaxace, po níž začíná odpolední program, který tvoří terapeutické skupiny a zájmové činnosti i aktivity s fyzickou zátěží - například v sobotu odpoledne chodí sportovat nebo provozovat turistiku ven. Pracují i v keramické dílně. V sobotu a ve středu jsou návštěvy rodičů. Denně se také 45 minut věnují školní přípravě. Po večeři je čeká komunita, kde děti shrnují, co za celý den zvládly, co udělaly. Jak se chovaly k ostatním ve skupině, k autoritě, jak dodržovaly pravidla. Dítě shrnuje vlastní hodnocení za celý týden pro tzv.velkou komunitu, která se koná ve čtvrtek. K tomu se vyjadřují ostatní klienti i dospělí – zaměstnanci zařízení.

Máte zde děti, které tu jsou opakovaně?
Často to tak bývá, že chvíli po ukončení pobytu u nás je vše v pořádku, ale pak se to vrátí do starých kolejí. Stává se nám, že i dítě samo chce opakovat pobyt. Každé ale nevezmeme, musí pro to být skutečný důvod.

Říkáte, že děti potřebují mít jasně vymezené hranice, že škodí přílišná volnost, ale špatná je i naopak přílišná přísnost. Kde a jak najít ten zlatý střed?
Jde o stanovení základních pravidel v rodině, ta se liší podle věku dítěte. Rodič by měl být autorita, a když dá pokyn, dítě by ho mělo splnit. Pokud ne, má následovat rozhovor, eventuálně sankce. Nejdůležitější je důsledně trvat na splnění pokynu. Je třeba si v těchto vymezených hranicích rozdělit věci na ty, které jsou dané a nebude se o nich diskutovat, jako například mytí rukou před jídlem, a věci, o nichž diskutovat lze, jako návrat domů. Dohodnutý čas pak ovšem dítě musí dodržet.